willow✔️

27.

Určitě každý z nás zná takový ten pocit, když profesor ve škole zkouší z předmětu, který není zrovna procházka růžovou zahradou a nastává takové to ticho, kdy si vybírá podle jména v třídním výkazu. A vy doufáte, že vaše jméno nezazní, protože jste se zatraceně neučili. Nakonec ale ten starý uchylák přece jen vybere vás a vy máte nahnáno, protože jste se neučili. Teď si ten pocit jen představit a vynásobit ho milionem a jsme tam, kde se nacházím já právě teď.

Před očima mi běží můj dosavadní život, zatímco nohy mi pomalu vypovídají službu. Zadržuju dech, aniž bych to ovládal, v ústech se mi převaluje hořká chuť a moje oči doslova přichází o schopnost vidění, když je zamlžují hvězdičky. Je to tu. Výklenek se začíná postupně sesouvat stěnami k sobě a nás tu za chvíli umačká. V uších mi piští tak, že neslyším vůbec nic. Jako když postavíte vařit na čaj v těch pískacích konvicích. Tak jsou přesně mučeny moje uši.

Snažím se zhluboka nadechnout, cítím, jak mi z úst odpadávají horké sliny a já se dusím. Z povzdálí jsou slyšet jakési tlumené výkřiky, těm však nevěnuju pozornost. Je docela dost možné, že jsou to moje vlastní výkřiky, proto se je snažím ignorovat. Respirace však stále nepřichází v úvahu.

Do kolen mě bodají kamínky z prašné cesty, stejně tak do dlaní. Snažím se nějak způsobile zaostřit zrak na jakoukoliv věc, jenže to nejde. Mám pocit, jako bych umíral. Jako bych se propadal do hlubin za to, co všem jen způsobuju. Na tváři mi přistane silná rána, kterou však vnímám jen napůl. Štípe, ale ne tak, jak by měla. Po ni přichází další a další. Oči začnou zaostřovat jakési tři siluety. Slyším hlasitý smích, známý smích, jenž mě doprovází každou noční můru. Jejich smích. Těch kreténů.

„Panebože, on umře," pisklavý hlas mě navrací zpět. Nejdřív se mi zostřuje sluchový smysl. Slyším, jak kolem mě hraje hudba, lidi křičí a radují se. Následně se mi do nosu dostává jakýsi štiplavý smrad spáleného dřeva. A pak k sobě přichází i oči. Upírám je opravdu na pískovou zeminu, do níž mám zaryté zkrvavené nehty. Štípe to, ale ne tak, jako to pálení v hrudi. Zhluboka se nadechnu tak, jako bych se doteď potápěl.

Nějaké ruce mě drží za záda, jemně. Štiplavá tvář mi jen potvrzuje to, že jsem od někoho dostal facku. Vykašlu ten spálený vzduch a zvednu oči, přičemž záda narovnám. Cítím se, jako bych vypadl z nějaké atrakce. Přede mnou klečí Richard s vyplašeným pohledem. V očích se mu rýsuje čirý strach, jenž částečně narušuje lítost.

Koukám se kolem sebe a vidím Liviina otce s tím mým, kterak vypadají naskutečně rozrušeně. Pohledem pokračuju dál ke Garrymu, Liviiny ruce mám stále na zádech. Trevor a jeho máma však nikde nejsou. Jako bych si to všechno vysnil. Pár lidí kolem nás si mě zvědavě prohlíží, ale jinak svět pokračuje ve svém chodu tak, jako by se nic nedělo. A ono se vlastně nic nedělo. Jen to, že moje a Trevorovo tajemství zjistila jedna autorita. Jedna z těch nejdůležitějších.

„Už jsi v pohodě," oddechne si Richard a utře si čelo zbrocené potem holou rukou. Sleduju, jak z ruky vytahuje malý klacík, na jehož konci se rýsuje viditelná stopa po hoření. To byl tedy ten smrad spáleného dřeva, který mě přivedl zpět. „Zkus se zvednout."

Liviiny ruce se z mých zad přesunou k ruce, na níž mi lpí krev z roztrhané kůže kolem nehtů. Chytím se jí jako záchranného lana a pomalu se dostávám na nohy. Balancuju a chvíli se houpu. Vzápětí se snažím potlačit další narůstající paniku uvnitř mě, když si uvědomím, že tu je můj otec. Viděl mě. Pozoroval to. A možná, že už i ví, co jsme s Trevorem v tom výklenku dělali.

„Dobrý?" optá se Richard starostlivě a chytí mě za rameno. Cítit tolik rukou na svém těle je takřka nepříjemné, a tak jen zakývu hlavou, zatímco můj pohled je zabodnutý do otce. Prohlíží si mě jako nějakou nadpozemskou bytost. Jako by mě ani nepoznával. Nechápe, co se děje. Co to mělo znamenat. Neví, co to jsou panické ataky a jak hrozné to je, když vás jeden takový přepadne.