NEBEZPEČNÁ VÁŠEŇ

Část 4

Alex vyběhl před dům a zamířil si to uličkou mezi stromy, rovnou do zahrady. Potřeboval být sám. Potřeboval se nadýchnout čerstvého vzduchu. 

Zlostí, pěstí praštil do stromu. Ta bolest, byla nesnesitelná. Zničující. Nathalie byla jeho fathed. Jeho, a on ji nikdy, nebude mít. Představa, jak se s jeho bratrem miluje, trhala jeho srdce na milion kousků. To pod ním, by měla vzdychat. Jemu by se měla oddat. Jemu, by měla patřit. 

Zvrátil hlavu a zhluboka zařval do ticha. Potřeboval si ulevit. Tak moc to potřeboval. Najednou si všiml dívky, jdoucí proti němu, po pěšině. Poznal ji. Byla to Regina, jedna z jeho zaměstnankyň.  Neváhal. Nepřemýšlel. Jediná jeho myšlenka byla, ulevit svému tělu, a své ztrápené duši.

 „Potřebuji to." Vydechl, když se objevil vedle ní.

 Jen na něj potutelně mrkla. „Alexi?" 

 Smutně se usmál. Regina nikdy nezklame. A on potřebuje nyní jediné, oprostit své tělo, od té trýznivé touhy, po jeho fated. Rozepnul svůj poklopec a přitáhl si jí blíže.

 „Vykuř mi ho, Regino!" zavrčel. A když dívka poslušně přiklekla a vzala jeho úd do úst, vykřikl. Přitiskl si její hlavu blíže a zvrátil hlavu. Zhluboka dýchal, ale úleva nepřicházela. Neustále měl před očima obraz toho, jak se Nathalie, miluje s Adamem. 

Přetočil ji pod sebe, vykasal její sukni a vyhoupl si jí do náručí. Obmotal si její nohy kolem svých boků a zuřivě do ní vstoupil. Nepřemýšlel. Nemyslel, a snad ani nic necítil. Divoce přirážel, a když přišlo jeho vyvrcholení, udýchaně schoval hlavu, do jejích vlasů. 

Doufal, že dostaví se úleva. Že jeho tělo a jeho duše, vysvobodí, z toho poblouznění. To se ale nestalo. Odhrnul její vlasy a přejel jazykem, její tepnu na krku. Vysunuli se mu tesáky, jeho oči zrudly a na jeho tváři, vystoupily temné, tmavě krvavé žíly. 

„Neboj se, a zapomeň." Vydechl a vzápětí se zakousl do jejího hrdla. Hltavě pil, doufal, že alespoň tak, se mu podaří zvítězit nad svou touhou. A teprve když ucítil, že dívka zvláčněla, se odtáhl. 

Dívka jako ve snách odkráčela pěšinou a Alex se udýchaně opřel o kmen stromu. Jeho bolest nezmizela. Naopak. Cítil se snad ještě hůře, než před tím. Cítil se jak největší zoufalec, který touží po něčem, co nikdy nemůže mít.

 Najednou zaslechl přidušený výkřik. Zpozorněl. Jeho oči, i v té tmě, viděli jako za denního světla. Mezi stromy, pryč odtud, běžela Nathalie. Uvědomil si náhle, že všechno viděla. 

Přes svůj zoufalý stav, ani nezaregistroval, že se na ně dívá, a že jí tak nesmírně buší srdce. Rozeběhl se k ní. Byla pro něj hračka, ji dohnat. Chytil ji za ruku a přirazil ke stromu.

 „Nech mě!" vykřikla a začala ho bušit pěstmi do hrudi. Nechal se. Jen se na ni díval, a vstřebával to, co cítil.

 „Co je, Nathalie," zavrčel a při dalším jejím úderu, chytil její ruce do svých, „neříkej, že tě pohoršuje to, co jsi viděla."

 „Nenávidím tě!" zaházela sebou, v jeho náručí, „nenávidím!" Z očí se jí spustily slzy. Alex zakroužil v její tváři. Zhluboka se nadechl, aby se trochu uklidnil, protože přes svůj stav, nebyl jinak sto, se napojit na její pocity. Držel ji za ruce, a díval se jí do očí. 

Házela sebou, ale jeho síla, ji zcela odzbrojila. Po chvíli, jen unaveně opřela hlavu o strom.