NEBEZPEČNÁ VÁŠEŇ

Část 30

Dva dny. Dlouhé dva dny strachu a nejistoty. Celé dva dny, všichni čekali na zázrak. Na to, že Alex najde dost síly a vrátí se. 

V obývacím pokoji plál oheň v krbu. Již byl večer a každý jeden z nich, sedící před krbem, zabýval se svými myšlenkami. Ta nejistota, byla zdrcující. Ta bezmoc, nemoci nic udělat.

 Bylo jasné, že Alexova slabost, způsobená nedostatkem krve, byl vážný problém. Mohlo se stát, že se mu nepodaří vyvinout dost sil, a vyhrabat se ven. Mohl tam zůstat. Navždy. Navždy v nehybném těle, avšak s jasnou myslí. Ta představa, vháněla slzy do očí, nejednomu z nich.

 „Kruci! Jsem vážně rád, že je Alex o pět minut starší." pokusil se prolomit hradbu mlčení Adam. Teresa mu jen soucitně, stiskla ruku. Najednou noční klid, prolomil hlasitý, a naléhavý výkřik. A znovu a znovu. 

Alex, ve svém hrobě, vyburcoval poslední zbytky sil. Jeho mysl, se upnula k jedné, jediné myšlence. Vrátit se k ní. Ke své fated. Ta touha, byla tak mocná, že i když se nacházel skoro v hibernujícím stavu, vyburcoval se k poslednímu pokusu. Zapřel se nohama a vší silou, udeřil do víka své rakve. A znovu a znovu. 

Jediné, co ho pohánělo, a co dokázalo vyburcovat jeho údy k činnosti, byl jeho mozek. Síla jeho přání, myšlenky, touhy, byla tak veliká, že se mu to po několika hodinách podařilo.

 Když prorazil víko a prohrabal se ven, zhluboka se nadechl. Jeho výkřik, rozlehl se okolím. A za ním další a další. Chvíli jen tak ležel, jakoby nemohl své tělo donutit k tomu, aby se mu podvolilo. Aby se zvedl.

 Zavřel oči. Touha po krvi, byla čím dál větší, a jeho mozek, mu vnukl myšlenku. Ljuchan, uvalený na něj Gregorijem, začal působit.

 Pomalu se posadil a rozhlédl se kolem. Zavětřil. Ztěžka se vyplazil ven, a ještě v poloze na všech čtyřech, zvrátil hlavu, a znovu se zhluboka nadechl. Cítil krev. Cítil ji, i na vzdálenost několika kilometrů. 

Donutil se k tomu, pomalu rozhýbat své nohy. Plazil se vpřed, a znovu a znovu, vdýchával tu vůni. Potřeboval se nakrmit. Posílit své tělo, za každou cenu. S každým dalším centimetrem, měl pocit, že je jeho potřeba nutkavější, a vůně krve blíže a blíže. Najednou zaslechl hlas. 

„No tak. Nedělej fóry." Uslyšel trhání látky a ženský výkřik. 

S posledních sil se postavil, když došel k nim, žena vykřikla. Začala couvat, a pak se rozeběhla lesem pryč. Vypadal zřejmě děsivě, protože i muž, zalapal strachy po dechu. 

Pak již nic necítil. Jen onu životodárnou tekutinu, na svém jazyku. Popadl muže a surově se mu zakousl do krku. 

Hltal a hltal, dokud se mu bezvládně, nesvalil k nohám. Pak zvrátil hlavu a znovu mocně zařval do ticha. Síla se mu pomalu začala vracet. Rozeběhl se za dívkou, a když ji dohonil, podíval se jí, do vystrašených očí. 

„Zapomeň!" procedil skrz zuby, a po té, se i jí, zakousl do krku. Odhodil ji stranou, nasál vzduch, do svých plic.

Cítil ji. Cítil svou fated. A tak moc, ji potřeboval. Ljuchan mu velel, se k ní vrátit. Velel mu, si ji vzít. Podrobit si ji. Zprznit její tělo a ukázat jí, že mu patří. Že je jeho. Celá. Její tělo, i její krev.