Šílené povídky Rejnoksary

Nevěř cizím lidem

Jedu takhle v pondělí večer autobusem, a vidím nějakou zvláštní dámu. Byl zrovna Halloween.
Nabarvené krátké blond vlasy měla v mini culíčku, šedé oči jí div nevypadly z důlků, jak byly velké, a na jejím malém nosu se pyšnila velká bradavice z které trčely dva chlupy.
Najednou řidič zhasl světla. Rozkoukávala jsem se, a v tu chvíli vidím, jak se dáma usmívá vedle mě.
„Ahoj, já jsem Irma! Ráda tě konečně poznávám." řekla tenkým falešným hláskem.
Nevěřícně na ni vykulím oči.
„Vždycky tě tady v pondělí a ve středu vidím, jen jsem neměla příležitost se s tebou seznámit.." dodala na vysvětlenou.
Nikdy jsem ji nepostřehla. Téhle paní bych si určitě všimla!
„Jmenuji se Bára.." řekla jsem, protože šlo vidět, že  na to čekala.
„To je super jméno! Víš, jmenuje se tak moje neteř!"
Vedly jsme krátkou konverzaci o škole a o našich oblíbených věcech.
Po chvíli jsem si uvědomila, že vystupuji.
„Já už musím," zahuhlala jsem rychle.
„Já vystupuji taky!" pronesla s úsměvem, zatímco kráčela vedle mě dveřmi z autobusu.
Už už jsem se chtěla vydat domů, žena mě ale zarazila.
„To je škoda, že ten autobus nejede až k nám, že?"
„Jak-"
„V úterý vždycky vystupuješ na Ledě. Já o pár zastávek dál. Tady mám zaparkované auto, vidíš?" odpověděla na moji nedokončenou otázku a ukázala na černé auto kousek od nás.
„Aha," bála jsem se že vím, kam s tím míří.
„Tak mě napadlo, nechceš svézt?"
„Ne, děkuji," stála jsem strnule na místě.
„Kdyby se tě zeptala tvoje maminka, jela bys, viď?"
„Já - vlastně mě máma dneska veze," nebyla to pravda.
„Ale já už pro tebe mám v autě čokoládu! Pojď si ji aspoň vzít!" řekla prosebně.
Bála jsem se jí a tak jsem se rozhodla, že půjdu zazvonit na kamarádku, která bydlela méně než kilometr odtud. Běžela jsem, a žena běžela za mnou! Cestou ke kamarádce jsem musela projít kolem hřiště. Když mě Irma už doháněla, a chytla mě za bundu, byly jsme u něho. Vyprostila jsem se z jejího sevření a vylezla jsem na nejvyšší prolízačku na hřišti. Byla to "pavoučí síť".
Až jsem se vydrápala na vrchol, podívala jsem se dolů. Irma obcházela síť, a čekala až slezu.
Já jsem nechala aktovku na zastávce! Posteskla jsem si. Byl tam můj mobil! Rozhlížela jsem se kolem a najednou jsem spatřila tu kamarádku, na kterou jsem chtěla zazvonit, schovanou v dřevěném hradu. Dívala se na mě. Naznačila jsem jí ústy "Pomoc". Pochopila to. Zvedla mobil a chtěla asi zavolat policii. Nepovedlo se jí to.
Její mobil udělal moc hlasitý zvuk, a Irma se podívala tím směrem. Zřejmě ji zahlédla. Opatrně kráčela k hradu, a já jsem toho využila. Potichu jsem slezla ze sítě a plížila se k díře v plotu místní školy. Kamarádka se mezitím neslyšně spouštěla na tyči dolů z hradu. Až se spustila, opatrně nakračovala směrem k ní domů. Co dělá!? Vždyť ji ta baba uvidí!! Sykla jsem na ni. Bella - ta kamarádka - se otočila. Ukázala jsem na díru. Bella s vystrašeným obličejem přikývla.
„Kde jsi, holčičko?" řekla nahlas Irma.
Potom si uvědomila, že mě nechala na síti, a běžela k ní.
Shýbla jsem se a proplazila se dírou. Bella udělala totéž. Irma mezitím doběhla k síti a uviděla ji prázdnou. Její oči monitorovaly okolí. Viděla nás za plotem! Utíkaly jsme školní zahradou k budově školy. Irma hledala způsob, jak jsme se tam dostaly. Schovaly jsme se za roh. Slyšely jsme, jak Irma nadávala. Po deseti minutách jsme se odvážily podívat. Irma tam nebyla. Šly jsme k Belle domů, a ihned jsme všechno řekli jejím rodičům. Její mamka vzala telefon a chystala se zavolat policii. Najednou do mě Bella šťouchla a ukázala ven z okna. V okně stála Irma a taky někomu volala...