Šílené povídky Rejnoksary

Moje setkání s Tichošlápkem

Včera jsem měla kroužek o půl hodiny později, než normálně.
I když jsem si měla dělat úkoly, dívaly jsme se se ségrou na náš oblíbený YouTube kanál.
„Sáry!"
„Co je?" podívala jsem se na hodiny.
Už jsem měla dávno vyjet na kole do kroužku!
Letěla jsem nahoru pro kroužkové tričko.
Potom zase dolů se obléct do kabátu, a mikiny.
Nasazovala jsem si boty.
„Sakra! Ty pitomý boty zase nejdou zapnout!" nezapnula jsem si je tedy pořádně.
Koupili jsme je minulý rok v Šantovce, když jsme šli na Dunu. Milovala jsem je. Dokud se mi nerozbil zip.

Letěla jsem pro kolo.
Helma mi nešla nasadit, měla jsem moc tlustou čepici. Nakonec jsem ji zapnula, ale škrtilo to.
Zavírala jsem domovní dveře.
„Sakra! Nechala jsem klíče na druhé straně!"

Nasedla jsem na kolo, a jela.
„Pojedu zadem, nebo předem?" pomyslela jsem si.
„Zadem! Vyhni se autům!" zněla mi v hlavě odpověď.

Jela jsem, a najednou jsem sletěla na zem. Kolo uklouzlo na ledu.

Volala jsem mamce, že přijedu do kroužku pozdě, ať to napíše vedoucímu. Už teď jsem byla pozdě, ani jsem nebyla v polovině cesty!

Nechtěla jsem spadnout znova, vedla jsem teda kolo vedle sebe.

Asi dva metry ode mě stál velký černý pes. Už už to vypadalo, že půjde ke mně. Přísahala bych to. Utekla jsem dál, a zase volala mamce, co mám teď dělat. Měla jsem dost strach. Máma mi nějak nepomohla, ale řekla že jsem neměla jet zadem, neviděla bych na cestu, byla tma.

Šla jsem tedy blíž k tomu místu, kde byl pes a viděla jeho stín.
Když jsem se přiblížila víc, zjistila jsem, že to byla jen cesta.
Vím ale, že tam pes byl!

Prošla jsem kolem cesty a ocitla se na ulici. Tady vidím už mnohem líp, kdybych pokračovala zadem, nedošla bych, jelikož tam je větší tma než v pytli.
Chtěla jsem nasednout na kolo.
Zjistila jsem, že jede opravdu divně. Podívala jsem se na něj, a uviděla spadlý řetěz. Snažila jsem se ho s rukavicema spravit, ale absolutně to nešlo. Výborně. Takže polovinu cesty půjdu pěšky.
Prošla jsem kolem nějakého plotu, a začal za ním štěkat pes. Byla jsem tak ve stresu, že jen hlasité zaštěkání mě rozbrečelo. Už jsem přemýšlela nad tím, jestli to napíšu na Wattpad.

„Nebyl to Tichošlápek? Sirius Black?" znělo mi v hlavě.

Dorazila jsem ke dveřím budovy, kde máme klubovnu.
Sněžilo celou dobu, a já měla celý zasněžený kabát, boty, kolo i vlasy. Zvonila jsem, ale nikdo neotvíral. Náhle mi zavolala máma. Ptala se kde jsem, a když zjistila, že jsem konečně na místě, zavolala vedoucímu. Ten zachvilku otevřel dveře, a já si zaparkovala kolo vevnitř.
„To ti to trvalo. Čekali jsme na tebe venku patnáct minut. Tak si zaparkuj to kolo, a potom přijď do klubovny," řekl, a odešel.
Když jsem šla po schodech nahoru, napadlo mně, že si sundám boty ještě než dorazím do pokoje.
„Ty pitomý boty!" znělo mi v hlavě.
Samozřejmě, nešly sundat. Za dvě minuty se mi to konečně povedlo, já otevřela dveře, a vešla do pokoje, kde čekali všichni ostatní.

Máma mně nakonec na cestu zpátky brala autem. Další takové dobrodružství bych nejspíš nepřežila.

Později mi doma došlo, že Sirius je mrtvý. Jak to, že jsem ho teda viděla?

Tohle se mi stalo včera. Říkala jsem si, je to celkem zajímavý, tak proč to nesdílet?

Mám pocit, že jsem živá Tizi.
Rejnoksara