Above All, 𝔟𝔱𝔰

7. This world is only gonna break your heart

𝔗𝔥𝔢 𝔴𝔬𝔯𝔩𝔡 𝔴𝔞𝔰 𝔬𝔫 𝔣𝔦𝔯𝔢
𝔞𝔫𝔡 𝔫𝔬 𝔬𝔫𝔢 𝔠𝔬𝔲𝔩𝔡 𝔰𝔞𝔳𝔢 𝔪𝔢 𝔟𝔲𝔱 𝔶𝔬𝔲

༺༻༺༻༺༻༺༻༺༻༺༻

𝔒blékl jsem se a seběhl schody do přízemí. V domě jsem se s nikým nepotkal. Bratrovi už začala výuka, táta pracoval a máma pravděpodobně - na rozdíl ode mě - dospávala noční směnu. Sedl jsem si ke kuchyňskému baru a zíral střídavě na lednici, do prázdna nebo na nástěnné hodiny. Ten čas jsem měl využít k snídani, ale neměl jsem na ni chuť. Tak jsem nečinně čekal, až se mi nabije telefon alespoň tak, aby vydržel naživu, dokud se nedostanu k Jinovi.

Táhlo na devátou hodinu, když jsem telefon z nabíječky odpojil a zavolal si taxi. Než přijelo, já se dál ztrácel v myšlenkách, vzpomínkách a představách. Všechny obsahovaly Seokjina. Všechny do poslední. Musel jsem se sám sebe ptát, jestli nejsem náhodou posedlý. Ztratil jsem rozum?

Zvenku se ozvalo dvojité zatroubení. Přehodil jsem si školní tašku přes rameno a vyšel z domu. Přeběhl jsem uličkou ode dveří k bráně, tu jsem si otevřel, čímž se mi naskytl výhled na zaparkované taxi s dveřmi dokořán. Nastoupil jsem, pozdravil řidiče a hned mu diktoval Seokjinovu adresu. Tašku jsem odložil na sedadlo vedle sebe a připásal se.

Celou cestu jsem se nepřítomně díval z okýnka. Nemám ponětí, jestli na mě taxikář mluvil nebo nemluvil, neslyšel jsem nic. Hleděl jsem sice ven, ale neviděl jsem nic z toho, co nás míjelo. Viděl jsem sněhovou vánici. Prázdný bar s pódiem. Budovu vyšší střední školy, do níž jsem s Jinem chodil. Jeho úsměv, jeho černé vlasy a oči, ve kterých se jiskřilo. Ten sen...

Před očima se mi rozprostírala tma. Jen pódium zůstalo osvícené zlatavými žárovkami visícími ze stropu. Zlaté světlo ozařovalo červenou oponu. Před oponou stál Seokjin, před ním stojan na mikrofon. Aniž bych se musel rozhlížet, složitě uvažovat, zkrátka jsem věděl s naprostou jistotou, kde se nacházím. V hudebním baru, kde Jin vystupoval. Poznal jsem to, přestože to tu vypadalo jinak, než jsem si pamatoval. Zelo to tu prázdnotou. Chyběly tu stoly, židle, zákazníci, barman. Nebyl tu nikdo. Jenom Jin a jeho jediný divák postávající u vyvýšeného pódia; já.

Zakláněl jsem hlavu, abych na něj dobře viděl. Jin se jednou rukou držel mikrofonu, v druhé svíral stojan. Zpíval. Vypadal u toho jako Bůh. Všechno na něm mě lákalo. Svádělo. A Jin si to uvědomoval. Dělal to naschvál. Úmyslně vybral tak intimní písničku. Úmyslně se pohyboval boky do rytmu. Zvrátil hlavu dozadu a vystavil tak na obdiv svůj štíhlý krk. Oči měl zavřené. Svými plnými rty se schválně dotýkal mikrofonu.

Mohlo to trvat vteřiny, minuty, ale klidně i hodiny. Seokjin se najednou skláněl nade mnou z pódia. Už nezpíval, mikrofon někam zmizel. Jinův pohled, chování i postoj jasně naznačoval, že on má vše v moci, i když jsem to byl já, kdo si ho vysnil. Já tu neovládal nic, pokud ne sám sebe. Seokjin mě hladil dlouhými prsty po tváři, zajel mi s nimi do vlasů, hrnul mi je pryč z čela. Prohlížel si mě a usmíval se.

„Chci, abys zpíval jenom pro mě," přiznal jsem mu.

Usmál se víc. „To by nebylo fér," zavrněl. „Mám svůj talent ukazovat jenom tobě?"

Mlčel jsem. Nechal jsem jej, aby mě dál hladil, jak se mu zlíbilo a kde se mu zlíbilo. Ovšem co Jin řekl, mě nepřesvědčilo.

„Můj zpěv je pro všechny, kteří si mě chtějí vyslechnout. Ale ty... ty přece máš všechno to ostatní," šeptal Seokjin uklidňujícím tónem. „Já jsem celý tvůj."

Nevzpomínám si, jak jsem se dostal na pódium. Nepamatuju si nic, co se odehrálo po slovech Seokjina až do chvíle, kdy jsem jej opatrně pokládal na podlahu. Jin se mě pevně držel okolo krku, stáhl si mě na svoje tělo. Můj obličej si přitáhl ke svému, načež mě políbil na rty. Nemohl jsem - a nechtěl jsem - dělat nic jiného, než se jeho vedení podvolit. Lehl jsem si mu mezi nohy. Oplácel jsem mu každý polibek. Stejně náruživě, jako mi je Seokjin rozdával.

Cítil jsem jeho chuť. Cítil jsem vlhkost a horkost jeho úst. Sladkost a plnost jeho rtů. Jemnost jeho jazyka. Pevný stisk jeho dlaně na mém zátylku. Chvění jeho těla. V uších mi jako ozvěny zůstávaly poslední dozvuky jeho vzdechů.

Navzájem jsme se svlékli. Seokjin mě objal okolo zad, přivinul si mě do náruče, líbal mě na tvářích a na krku, nehty mi přejížděl mezi lopatkami. Chytl jsem jej jednou rukou pod kolenem, jeho stehno jsem si vysadil výš ke svému boku. Milovali jsme se. V prázdném hudebním baru, na podlaze pódia, na kterém Jin obyčejně vystupoval pro desítky diváků.

„Jsem tvůj," ozýval se mi jeho medový hlas v hlavě. „Nikdo jiný mě nemůže mít, jako mě máš ty."

Venku byla zima, leden nebo únor. Procházeli jsme se parkem plným opelichaných stromů a zasněžených laviček. Netušil jsem, odkud jsme šli a kam jsme mířili. Domníval jsem se, že z baru domů, ale možná to byl úplně jiný den, nebo dokonce jiný rok. Jin na sobě měl teplý kožich, čepici a sněhule. Vypadal rozkošně. Od mrazu mu zrůžověl nos a tváře. Kráčel jsem vedle něj s rukama v kapsách. Sledoval jsem střídavě cestu před sebou a krásu vedle sebe.

Moje snová mysl pak jaksi polevila, když jsme přešli k části parku, kde hustě sněžilo, jenže stromy tady měly listy. Žluto-zelené listí a jimi plné koruny. Naprosto všechno se mořilo ve sněhu, pouze ty stromy se tvářily, jako by teprve začínal podzim. Chtěl jsem si stoupnout pod jeden z nich, ochránit se před vánicí, ale Seokjin si to podivné počasí užíval. Sníh mu padal do konečků vlasů i na konce řas. Nevadilo mu to, usmíval se.

Šli jsme dál. Připadalo mi, že ať už kráčíme kamkoliv, snad nikdy nedorazíme do cíle. Nebyl to skličující pocit. Protože jsem byl s Jinem, zdálo se mi to pěkné. Všechny ty chomáče bílého sněhu se mi zdály pěkné, jelikož rozesmívaly Jina. Jeho úsměv byl nakonec to jediné, co jsem ve vánici viděl jasně.

Objevili jsme se před budovou střední školy, na níž jsme bývali spolužáky. Zastavili jsme se před plotem. Uvědomil jsem si, že kromě nás venku nebyl jeden jediný člověk. Nebyla tu auta, jen chodník, škola, plot, prázdná silnice, nekonečný sníh a my dva. Vzali jsme se za ruce. Seokjin mi něco říkal, ale nepamatuju si co. Sen se rozplynul a já se probudil.

༺༻༺༻༺༻༺༻༺༻༺༻

„Jsi nádherný."