Kapitola 9

38 7 0
                                    

Když jsem znovu procitla, vnímala jsem jenom teplo, které mě obklopovalo. Zatřepotala jsem víčky a zamžourala do světla. Damiano si mě rukama tisknul ke svému nahému tělu. Oba jsme byli přikryti sněhově bílou dekou v pokoji, který jsem nepoznávala. Měl zavřené oči a mělce oddechoval, z minulosti jsem si ale byla vědoma toho, že to nutně nemuselo znamenat, že spí. Zvedla jsem ruku a bříšky prstů ho pohladila po tváři.

Ztratila jsem vědomí nebo to všechno po tom vytěsnila.

„Omlouvám se,“ řekla jsem potichu.

„Za co?“ zeptal se potichu, ale oči neotevřel.

„Že jsem ti nevěřila a při tom ses mě celou dobu snažil jenom chránit.“ Natáhla jsem krk a políbila ho na bradu. V hrudi mi ještě pořád rezonovala bolest.

„Bylo to pochopitelná a očekává reakce, Saskie.“

Nic jsem na to neřekla. Přivinula jsem se k němu a položila si svou studenou tvář k jeho hrudi. Damiano mě stiskl a zhluboka se nadechl. Zavřela jsem oči, které mě ještě pořád trochu štípaly. Musela jsem je mít opuchlé a zarudlé od pláče. „Zabil ho?“ zeptala jsem se do ticha. Po tom všem by mi na tom nemělo záležet. Eiren byl pro mě celou dobu někdo na koho jsem se spoléhala, o kom jsem věděla, že mi vždy bude krýt záda, že tu bude vždy pro mě nehledě na nic. Po letech jsem ale zjistila, že byl pravým opakem toho všeho.

„Ne, jenom jsme se ujistili, že se k tobě nedostane.“

„Vyhrožoval mi, že všechno řekne Spa—“

„O to jsme se taky postarali. Nemusíš se o nic bát. Jsi v bezpečí.“

Zhluboka jsem se nadechla. Stejně tak moc, jak jsem chtěla vědět každý detail, moc dobře jsem věděla, že na tom už nezáleželo. Eiran neváhal ani vteřinu na to, aby mě zradil, ublížil mi a předhodil mě bytostem, co mi vzali všechno. A ten, co mi měl být odvěkým nepřítelem se teď staral o to, abych byla šťastná, v bezpečí, milovaná.

Nic nikdy nebylo jenom černobílé.

„Zůstaneš se mnou?“

„Řekl jsem ti, že už se mě nezbavíš.“

„Jednou zemřu, Damiano a ty budeš pořád žít.“ Protože jsem člověk a ty démon. „Budu stará a ty budeš pořád vypadat takhle, nebude to divný?“

„Vzdám se toho. Svých schopností.“

Prudce jsem se od něj odtáhla a podívala se mu do obličeje. Damiano pomalu otevřel oči a rozespale se na mě podíval. Zůstala jsem se na něj překvapeně dívat. „O čem to mluvíš?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem. Nedokázala jsem si představit, že bych se dobrovolně vzdala své andělské podstaty, on byl jedním z pekelných psů a nenuceně mi právě teď tvrdil, že se chce vzdát všechno čím byl celý život, staletí, možná i celá tisíciletí.

„Už nejsem ve službě, Saskie, nic z toho už stejně nemá význam a pokud to znamená, že s tebou budu moct prožít, ač krátkej, tak šťastnej a spokojenej život, udělal bych to teď a i kdykoliv jindy. Jsi můj smysl. Na ničem jiným nezáleží.“

Cítila jsem, jak mě v očích zaštípaly slzy. Těžce jsem polkla, abych v sobě udusila vzlyk a natáhla se k němu, abych ho políbila na ústa. Když jsem se chtěla odtáhnout, Damiano mě chytil za tvář a polibek prohloubil. Převalil se nade mě a uvelebil se mezi mýma nohama. Objala jsem ho kolem krku a vlasy si zapletla do jeho jemných černých vlasů. Líbala jsem ho nazpět. Pomalu, něžně, s láskou v každém pohybu.

A při tom jsem věděla, že jsem konečně našla místo, kam patřím.

THE SORROW OF ANGELS ✔Where stories live. Discover now