End of the world

2. Kapitola

Todoroki:

Všiml jsem si, jak se furt převaluje. Nebyl stavěný na toto prostředí. Jistě má strach. Opatrně jsem se mu snažil podstrčit ruku pod hlavu. Mile se usmál. Nespí. Uvolnil mi místo a pak ulehl na ni. Během chvilky spal jako zabitý.

„Shoto, vstávej," špitla na mě Momo a zatřásla se mnou. Otevřel jsem oči. „Střídáme se. Nechtěla jsem ho vzbudit." Pokýval jsem hlavou a opatrně ruku od něj vytáhl. Přikryl jsem jej a pak si všiml jejího provokativního úšklebku. „Co?" zašeptal jsem a nadzvedl obočí. „Nic nic," usmála se a šla spát.

Šel jsem hlídat s Minou. Oba jsme si sedli za dveře a několik minut hlídali v tichosti. Nakonec ale promluvila. „Ty, Shoto... Bude to dobrý nápad? Ta stanice, myslím." „Jsem o tom přesvědčený. Nikdo neuteče ven, tudíž by měl být problém se dostat i dovnitř. Vyčistíme to tam a můžeme tam zůstat. Měly by tam být zbraně, zásoby pro přežití, pár zadržovacích cel, sociálky... Lepší místo mě nenapadá." „Budu ti věřit. Jsi skvělý vůdce. Měl jsi to dotáhnout výš... kdyby se celý svět neposral," sjela po stěně ze sedu do lehu. Opírala si hlavu o stěnu, o druhou měla skrčené nohy. „Co už se dá dělat. Pojď, vstávej," pobídl jsem ji. „Půjdeme to projít. Na schodech se rozdělíme, pročešeme spodek a rychle se vrátíme. Nesmíme je spustit z dohledu."

Celá hlídka proběhla v klidu. Ráno se všichni vzbudili a začali se připravovat na cestu. Vyšli jsme z domu a proplížili se k jednomu velkému autu. Sero ho hned běžel zkontrolovat. V tomhle byl z nás nejmoudřejší. „Pojede. Ale potřebujeme benzín. Když seženeme hadici, můžeme zkusit vycucat benzín z okolních aut." „Mino, Momo, zkuste prohledat támhle tu garáž. Mohly by tam být různé pracovní nástroje, tudíž i hadice. A potřebujeme nejlépe kanistr." Obě vyběhly směr dům, u kterého jsme stáli. Hlídal jsem Sera, zatímco se prohrabával autem. Tento minivan nám mohl zajistit, že všichni pojedeme spolu. „Co máme dělat my?" ukázal na sebe a Izuka. „Nic." „Jak nic? Nejsme úplně neschopní." „To netvrdím... Můžete hlídat, hm?" Povzdechli si, ale každý šel na jednu stranu auta. Víc očí víc vidí.

Po nějaké chvíli se vrátily holky. Momo nesla krabici plnou věcí. „Budete nadšení," položila ji. „Tady je hadice, tady kanistr," podala nám obě věci. „Tady je i baterka a našly jsme čtyři šroubováky a sekerku na třísky." „Perfektní," ukázal jsem na ně palec a začali jsme se skládat do auta.

Sero ho zprovoznil a vydali jsme se na cestu. Nebylo to daleko. Dost jistě bychom tam došli i pěšky, ale trvalo by to dlouho a nebyli jsme úplně připravení, abychom mohli procházet les. Nechtěl jsem ztratit ani jediného z nás.

Vystoupili jsme na velkém parkovišti obklopeném parkem. Tohle místo jsem si vybral z jednoho důležitého důvodu. Jako jedna z mála stanic měla ploty. „To je slušný," pokývala hlavou na to Mina. „A tos to neviděla uvnitř." „Ty ano?" „Jednou jsem tady byl. Pojďte." Rozešel jsem se k budově. Nahlédl jsem přes prosklené dveře. Nic jsem neviděl. Jistě tam ale někdo bude.

„Půjdu první. Za mnou hned Mina a bude nám hlídat záda. Vy ostatní půjdete mezi námi. U každého chci vidět studenou zbraň. Musíme být téměř neslyšní. Mějte se na pozoru a nerozdělujte se." Vstoupili jsme dovnitř. Všichni dodržovali formaci, jakou jsem řekl. Ale během chvíle se to zvrtlo.

„Ústup! Ústup!" zařval jsem a začal s ostatními utíkat. Bylo jich tam snad dvacet. To se v těch úzkých uličkách nedalo zvládnout. Museli jsme ven, tam to zvládneme. „Honem! Všichni ven na parkoviště!" dodal jsem a viděl, jak Momo spadla na zem. „Momo!" utíkal jsem k ní, podal jí ruku a vytáhl na nohy. „Poběž!" Celou dobu jsem ji držel za ruku a snažil se jí táhnout. Ale kulhala. Tak tak jsme se dostali ven a to jen díky tomu, že zombíka, co po nás skočil, sejmul sero sekerkou, kterou holky našly v garáži. Byli jsme špinaví od krve, ale to byla ta poslední potíž.

„Už můžeme střílet?!" zařvala Mina. „Střílejte!" Nedalo se jinak. Momo jsem položil na zem parkoviště a namířil si to na ně malou pistolí. Stačila mi na každého jedna kulka. Silnější zbraň potřebujeme na větší nouzi. Padl jeden a druhý, pak další a další. Během minuty jich na zemi leželo několik. Stříleli jsme i se oháněli sekerou a tyčí. Všechno to utichlo? „Jste všichni v pořádku?" Momo měla vyvrtnutý kotník, jak zakopla, ale dokázala se postavit. „Zvládnu to," dodala na ujištění.

Rozhlédl jsem se po ostatních. „Kde je Izuku a Mineta?!" zděsil jsem se nad tím. Chyběli nám dva členové. A zrovna ti nejslabší. Všichni se rozhlédli. „Museli zůstat uvnitř," řekla hned Mina a šla zpátky. Pobídl jsem Sera a Momo, abychom ji dohnali. „Počkej," chytil jsem ji za paži. „Musíme pokračovat ve formaci. Kryj nám záda. Najdeme je."

Zdálo se, že to nejhorší už máme za sebou. To mě ale neuklidňovalo. Bál jsem se o ně.

Zabočil jsem za roh chodby a uviděl je oba na zemi v kaluži krve. Izuku ležel na zádech a brečel. Zakrýval si tvář do dlaní. Mineta ležel na břiše a byl nezvykle tichý. „Izuku, Mineto! Jste v pohodě?" Klekl jsem si k oběma, ale hned mi došlo, že náš nejmenší to nezvládl. Krev která je obklopovala byla jistě jeho.

„Izuku," chytil jsem jej za ruce, abych mu je stáhl z obličeje. „Neboj se, jsme tady." Pokýval hlavou a posadil se. Stále se třásl. „Nechtěli jsme se od vás odpojit, ale zombíci nám zatarasili cestu zpět. Promiň mi to, Shoto... Museli jsme se bránit. On... On ten zombík... On napadl Minetu," roztřásl se mu hlas. „Neomlouvej se," objal jsem ho na uklidněnou a pak se zase odtáhl. „A co ty? Jsi kousnutý? Poškrábaný?" Zavrtěl hlavou. „Ne, on skočil po něm. Chtěl jsem mu pomoct, tak jsem ho přetáhl kladívkem po hlavě, ale on mu úplně..." Vydýchával se. „Pojď, musíme pokračovat. Jeho smrt nesmí být nadarmo," chytl jsem ho za ruce a vytáhl na nohy. „Nemůžeme ho tady přece nechat," podotkl. „Izuku, Chybí mu část krku. Nezachránili bychom ho ani v nemocnici. Běž napřed, musím to dokončit." Nechtělo se mu, ale poslušně šel za Serem, který mu dal ruku kolem ramen a bral ho pryč. Vytáhl jsem nůž a vrazil ho Minetovi do hlavy. Byla to poslední přátelská věc, co jsem pro něj mohl udělat. Pro jistotu jsem probodl i zombíka, co je napadl. Izuku se zmínil o ráně do hlavy, ale to nemusela být jistá smrt.

Prohledali jsme zbytek budovy. Jediné zombies byly v celách. Byli jen čtyři a to už nebyl žádný problém. Každému z nich jsme probodli hlavu šroubovákem přes mříže tak, aby nám nemohli ublížit. Konečně byla šance si trochu odpočinout. Zajistili jsme dveře a okna a v klidu vydechli na jedné z chodeb. „Myslím lidi, že jsme našli náš nový domov."