End of the world

5. Kapitola

Todoroki:

Opět jsme byli venku. Ještě nebyl ten správný čas přestat jezdit do města. Povedlo se nám sehnat druhé auto a nějaké věci na farmaření. Potřebovali jsme začít jíst něco jiného než konzervované, zavařené nebo instantní jídlo. Ale až budeme mít opravdu všechno, můžeme pěstovat třeba zeleninu.

Stál jsem před stojanem se semínky rajčat, okurků a mnoho dalšího. „Chceš být farmáš?" udělala si ze mě srandu Mina. „Ne," pozasmál jsem se. „Ale potřebujeme čerstvé jídlo, jako třeba zeleninu. Věřím, že se najde někdo, kdo ví jak se pěstují potraviny." „Já vím, jak se to dělá," ozvala se za mými zády Uraraka. „Promiň, nechtěla jsem poslouchat váš rozhovor. Ale nešlo to přeslechnout. Každé léto jsem na pár dní jezdila za babičkou do Kjóta. Má svou zahrádku, tak jsem jí tam pomáhala. Vím, jak se to dělá." Usmál jsem se. „Říkal jsem ti, že někdo to umět bude."

Po cestě zpátky jsem na něco šlápl. Zvedl jsem nohu a všiml si pánského řetízku. Zvedl jsem jej a zadíval se. „Je pro něj, že ano?" zeptal se Denki. Pálilo mu to.

„Já takové věci nenosím. A on z něj bude mít radost." Usmál se a šel dál. Mě ale bylo jasné, že ten jeho úsměv znamenal, že moc dobře vidí, co mezi námi je.

Bakugou:

Posbíral jsem své věci a vydal se na cestu ke stanici. Nebylo mi úplně nejlépe, ale ještě mi nějaká síla zůstala.

Dostal jsem se k budově, kterou ohraničoval plot. Vcelku obyčejný, mohl bych ho přelézt, ale s tím batohem, zbraní a zraněnou rukou to nepřipadalo v úvahu.

Rozhlédl jsem se, co budu dělat a všiml si velkého problému. Mrtváci! Nějak se dostali na druhou stranu přes plot. Rozběhl jsem se jejich směrem. Jednoho jsem po cestě zabil tak, že jsem mu zarazil nůž do hlavy! Vytáhl jsem ho a všiml si díry v plotě. Prolezl jsem a běžel k budově. Zahodil jsem batoh, abych byl rychlejší. Začali se drát dovnitř, přes blbě zatěsněné okno. Jednoho jsem stihl zabít, další vlezli dovnitř! Proskočil jsem trámem okna dovnitř a uslyšel hlasitý křik!

Jeden z mrtváků byl zakouslý do ruky mladé černovlasé dívky! Neváhal jsem a střelil jej do hlavy! Zdála se vyděšená. Zírala na mě, ale nakonec se svalila k zemi. Zřejmě omdlela. Chtěl jsem jí pomoct, ale slyšel jsem hluk, jako by tam byli další lidi, co se brání.

Rozběhl jsem se dál a viděl, jak tři mrtváci ohrožují jednoho kluka s brýlemi, který chrání zelenovlasého za ním. Mrtvák mu začal párat břicho a zakousl se do jeho hrudi! Kluk za ním se zdál, že z toho omdlí.

Střelil jsem toho, co požíral obrýleného kluka, pak rychle i ty dva zbývající. Ten kluk neměl šanci, stejně jako ta holka. Aspoň jednoho jsem zvládl zachránit. Třásl se a měl slzy v očích. „Hej, jsi v pořádku?" Přikrčil jsem se, pistoli chytil tak, aby viděl, že nebude střílet a pomalinku se k němu přiblížil.

„Kdo jsi?" zeptal se vyděšeně. „Promluvíme si potom, teď chci vědět, jestli jsi v pořádku." Zakýval hlavou. „Jsi kousnutý?" zavrtěl hlavou, že ne. Zaslechl jsem něčí kroky. Připravil jsem se, ale když jsem uviděl, že se jedná o člověka, zbraň jsem nechal stáhnutou k zemi. Žádal mě jen, abych mu neubližoval. Tahle situace musela vypadat jinak, než jaká ve skutečnosti byla. A překvapivě, to štěně mě bránilo.

Todoroki:

Vrátili jsme se na stanici, všichni v pořádku a živí. Zaparkoval jsem auto hned vedle druhého, které řídil Sero. Lida, Momo a Izuku čekali na stanici, zbytek vylezl z aut. Najednou se ozvala hlasitá rána výstřelu! A za ní hned další! Pustil jsem věci na zem a rozběhl se na stanici! Ani jsem si nevšímal, jestli mi jsou ostatní v patách. Měl jsem o něj strach.

Mířil jsem pistolí před sebe a prohledával to tam. Odkud šel ten výstřel? Po chvíli jsem našel zdroj hluku. Izuku byl v pořádku. Stál vedle neznámého kluka. Držel pistoli, ale mířil s ní k zemi. Na zemi ležel zraněný Lida a o něco dál jsem si všiml Momo. Mezi nimi leželo hned několik Zombíků. „Stůj! Neubližuj mu." Namířil jsem na něj zbraň. „Ne, Shoto, to je v pořádku," řekl vyklepaný Izuku. „Co?" „Zachránil mě... Odlož tu zbraň, prosím." Chvíli jsem přemýšlel. Nelíbil se mi. Co když využije situace? Když mě konečně dohnali ostatní, Rozhodl jsem se tomu věřit. Měli jsme převahu v případu nouze.

Zastrčil jsem zbraň za opasek a zkontroloval Momo. „Shoto, skončila jsem." Zvedla ruku. Byla kousnutá. „To ne," hlesl jsem. „Ale ano," usmála se i přes slzy. „Měl jsem tu být." „Nikdy nemůžeš být všude," zašeptala. „A nikdy... nemůžeš zachránit... vš...všechny." Jen co to dopověděla, jsem ucítil, jak její tělo vyplo. Zemřela.

Otočil jsem se na Minu, která kontrolovala Lidu. Zavrtěla hlavou do stran. Vrátil jsem se k momo a dlouhým nožem jsem jí prorazil lebku. „Kdo zemře, neměl by znovu vstát. Odpočívej v pokoji, Momo." Přešel jsem k Lidovi. Byl mrtvý už nějakou chvíli. Jeho hrudník byl rozdrápaný. „Promiň, Lido. Nestihl jsem tě ani pořádně poznat," řekl jsem, než mu můj nůž projel spánkem.

Někteří z nás se báli a někteří brečeli. Mě ale momentálně zajímalo, kdo je ten kluk a jak se sem dostal. A jak se sem dostali oni?

„Kdo jsi?" zeptal jsem se, ale nic mi neodpověděl. Vytočilo mě to natolik, že jsem se neznal. „Do cely s ním. Nevěřím mu." Odkráčel jsem si to pryč, abych se uklidnil. Vrátil jsem se až za několik minut k celám. Prý se nebránil. Seděl vzadu u stěny a nic neříkal. Vrátil jsem se k výslechu. Byl se mnou jen Izuku a Mina. Denki, Uraraka a Sero se postarali, aby měl Lida a Momo fér konec. Šli je pohřbít kousek za naše ploty.

„Začneme znovu... Jak se jmenuješ?" Nic neříkal. Je snad hluchý? „Odpověz mi, nebudu mít na výběr tě vyhnat nebo zastřelit." Povzdechl. „Budu mluvit jen s Midoriyou. Který z vás to je?" Proč s ním?

„Já jsem Izuku Midoriya,"zvedl nervózně ruku. Dlaní jsem ho zastavil, aby nechodil blíž. „Neznáme ho, Izuku. Může být nebezpečný. Vždyť má na sobě lidskou krev." „Ta je zřejmě jeho. Má zraněnou paži." Ohlédl jsem se po něm. Opravdu měl obvázanou paži.

Když poprvé viděl Izuka, zdál se překvapený. Držel jsem se ho. „Řekl jsem, že budu mluvit jen s ním." Vážně mi právě řekl, abych odešel? „Řekni mi jeden důvod, proč chceš mluvit zrovna s ním a já vám dám čas." „Sbíral jsem jeho vzkazy. Věřím jen jemu." „Doteď jsi nevěděl, kdo to je," podotkl jsem kousavě. Splnil jsem, co jsem slíbil. „Máte pět minut. Izuku, nepřibližuj se k mřížím, a kdyby něco, tak řvi." „Neboj se."