Hlubina

O vodě a kamenech

Když jsme kolem páté obdrželi třetí vzorkovnici, dle domluvy s geology pro nás úloha skončila. Oni ještě jednou vyslali svého robota, aby jim vyvrtal trochu zdiva jeskyně, ale my byli volní. A hranice 400 metrů až druhý den.

Nebudu lhát, závistivě jsem hleděla na malou dózičku, kterou nasazovali do robotické ruky, a toužila po vzorku jeskynního biofilmu. Dejte mi ho a já si vás vezmu! Nepotřebuji kytky, ani prsteny s diamantem, stačí mi kus obyčejného šutru z jeskyně! Ale už jsem měla své vody. To mi mělo stačit.

Prozatím...

Studentky magisterského studia na nás už čekali, a tak jsme s ničím neotáleli. Hrkli jsme do sebe espresso a vběhli v plášti do labu, jako detektivní tým v kriminálce na místo činu.

Ve flowboxu jsem odlila vzorek do sterilní lahvičky, s nímž měly holky začít pracovat a zaočkovávat ho na svá připravená média. Něco málo se odebralo do falkonu na chemické analýzy, něco si zase vzal Marťas na mikroskopické preparáty, a zbytek se začal filtrovat.

Zatímco voda prokapávala skrze membránu, zaplynovala jsem vše, co bylo zaočkováno už na místě, abych vypudila ven jakoukoliv stopu kyslíku, který se do lahviček mohl dostat. Když se po půl hodince objevil Marťas, že má okno deseti minut a chtěl se vrhnout na plynování, jen jsem se zazubila zpět, že si může odpočinout nebo zkontrolovat holky.

Filtrace probíhala celkem svižně. Možná bude hotová ještě před čtvrtou ranní. Ale nikdy nevíte, kdy se filtr ucpe a filtrace se zpomalí. Je to však otravný a nezbytný proces, a bez něj by to nešlo. Pro představu – v gramu hlíny je kolem deseti milionů mikroorganismů. V gramu mokré hmotnosti našich výkalů je jich desetkrát více, takže sto milionů. Ale ve vodě jich je méně, a hlavně jsou v tekutém prostředí a při izolaci se nemáme moc čeho chytit. Takže se nejprve zahustí filtrací na membránu, kde se uchytí, a pak se membrána i s mikroorganismy rozbije a DNA se uvolní.

A když jsme tedy vše potřebné zpracovali, vytáhla jsem ze skříňky nejvyšší potřeby rozložitelnou matrac, předala Marťovi a popřála hodně štěstí a nervů.

Já přespala na bytě. A do Libce jsem jela až ráno.

Geologové se zrovna zabydlovali jako včera, propojovali káble všech barev do děr všech tvarů, natáčeli monitory tak, aby vytvořil jeden celistvý megadisplej. Byli v tom zběhlejší než předešlý den – věděli už, jak to nejlépe fungovalo, a jak to bylo nejpohodlnější.

Roman pokuřoval nad propastí, záda jeho siluety s přilbou se odrážela na hladině petrolejového jezírka. Franta naopak věnoval svoji plnou pozornost dronu, jemně ho prohmatával a vše utahoval, s něžností připomínající péči o domácího mazlíčka. Já jsem je jen pozdravila a nabídla koláče, které jsem koupila po cestě ve zdejším obchůdku. Něco sladkého na zub se vždy hodí, a i teď nepřišly nazmar – a ke kafi z termosky to bylo ideální.

„Tak pokoříme dneska ten rekord?" sestoupil Roman do propasti. Hlína pod jeho nohama klouzala a on se tak musel pořádně držet provazu, aby nespadl.

„Já doufám, jinak bych tu nebyla. Jak šel včera ten odběr?"

„Něco málo jsme získali. Ale byla na tom divná krusta se slizovitou, bílou vrstvou." Biofilm, jasně, ale bylo ráno a já neměla energii cokoliv říkat. „Ještě seberem něco i dneska, z větší hloubky, a zanalyzuje se to dohromady. Co ten mladej?"

„Napsal mi v pět ráno. Je to zfiltrováno. Hádám, že teď spí a dohání noc, aby byl večer zase připraven," tak to trvalo trochu déle, než jsem myslela...

„Snad za to dostane odměnu. Ale dnes máš směnu ty, ne?"

„Už tomu tak je," zhluboka jsem se nadechla – nechtěla na noc ani pomyslet.