Hlubina

O obavách

Čtvrtá doména života.

To znělo divně.

Tři je takové kouzelné číslo, že? Tři bratři, tři sestry, tři přání, tři zlaté vlasy děda vševěda, tři oříšky pro popelku. Do třetice všeho dobrého.

Jako, ano, když se na to podíváme z pohledu vývoje, tak eukaryota, kam patříme, vznikly vývojem z archeí. Ale jedinečná vlastnost mít jádro, obalené organely a další, z nich dělá vlastní doménu, a nikdo o tom nepochybuje.

Čtyřka... Je v asijských zemích dost nešťastné číslo. Ale kam to tedy zařadit?

Marťas byl ohledně mých poznatků skeptický, ale zároveň přiznával, že je to možné. Že proč ne. Proč by se v puklině horniny staré více jak 700 miliónů let nemohly konzervovat tyto mikroorganismy – proč by se v izolovaném prostředí, bez kontaktu s okolím, nemohli vyvinout v novou větev?

Bylo nám jasné, že LUCA to není. Ale spíše další směr, kterým evoluce šla. Že někdy krátce po LUCce, ještě před rozdělením domén na Archaea a Bacteria, se z větvě odštěpila tato evoluční linie. Pracovně jsme si ji pojmenovali jako Primigenia. A tato větev byla schovaná pod vrstvami hornin, možná na celé planetě zemi již dávno vymřela – možná se jedná o endemický nález. Možná jsou původní extrémofilové, kteří žili, podobně jako LUCA, za hypertermofilních podmínek. Schovávali se v zemské kůře, kde bylo teplo, ale nakonec se museli i oni adaptovat na nižší teploty.

Pukliny v hornině umožnily a usnadnily těmto pradávným mikroorganismům putovat výš, kde narážely na naleziště pyritu, který jim sloužil jako zdroj energie. Podobně jako další prvky v horninách – využívaly je, oxidovaly, rozpouštěly horniny velice pomalým procesem, který mohl trvat i miliony let. Proto voda v propasti obsahovala vyšší množství těchto běžně stopových prvků. Mezitím se však primigenia adaptovaly a rozrůznily na druhy, které se od sebe lišily v závislosti na způsobu metabolismu. Ve výsledku pak máme různé MAG s odlišným obsahem všelijakých hydrogenáz, které náleží jednotlivým druhům.

Doteď jsme si mysleli, jaké živé fosilie všude máme. Ne. Ty pravé živé fosilie, které nám mohou říci o původu a vzniku života, jsou u nás v laboratoři. Jestli víme, že cyanobakterie a archea jsou staří 3,5 miliardy let, naše primigenia... Nejspíš sahají do minulosti ještě dál!

Jakmile nastal říjen, kluci ze sekvenace se do toho obuli ještě více. Vzali i má zjištění a snažili se z toho vyždímat co nejvíc. Zároveň jsme společnými silami kontaktovali ještě další tři zahraniční pracoviště, aby se k datům nějak vyjádřily. Stále bylo brzy na nějaké závěry.

Na mně zbylo začít psát roční zprávu pro GAČR, alespoň s tím, co dosud máme. Romanovi jsem zatím nic nesdělila – nevím, jestli by to úplně pochopil. Mohu mu potvrdit teorii o degradaci minerálů, což on chce, a více ho asi ani nezajímá.

„Kolik máme ještě peněz z toho GAČRu? Mohli bychom poslat na shotgun i DNA z našich lahviček. Ty, kde jsou v médiu minerály, by mohly být zajímavé. Alespoň si ověříme, že se v nich primigenia udržují," nadhodil Marťas při naší kávičkové diskuzi v kuchyňce. V ruce jsme drželi horké šálky, aroma kávy plně zahltilo ten malý prostor, a kofein tak rychleji pronikal do krevního oběhu. Mohli jsme provést schůzku v kanceláři, ale nějak jsme oba věděli, že občas je změna prostředí nutná, a takto jsme měli pocit, že vedeme obyčejný přátelský rozhovor.

To, co můj doktorand navrhl, nebyl vůbec špatný nápad. Kárala jsem se, že mě to nenapadlo dříve! Nějak jsem se ponořila do bioinformatiky, že jsem zapomněla na to, co se děje v laboratoři. Pohlédla jsem vděčně na Marťase.