Píseň duše✓|²⁰²³

II.

Mariana

,,Karo. Myslíš, že je to dobrý nápad?" Optala jsem se po vteřině ticha své nejlepší kamarádky. Jelikož jsem měla stále zavřené oči, nemohla jsem zaznamenat její grimasy.

,,Vydrž. Hlavně s sebou nehýbej nebo mi pokazíš celý make-up,"

,,Nojo," vydechla jsem snažíce neznít tak otráveně. Make-up. Jediná věc, o kterou jsem se nikdy nezajímala. Ačkoli byla má pleť samá piha a sem tam nějaký pupínek, byla to pro mě jen ztráta času. Kdykoli se mě Kara snažila skrášlit, moc dlouhé trvání to nemělo. Nebyla jsem na takovéhle věci zvyklá. Po make-upu jsem nejenže hrozně kýchala, ale také mi oční stíny dráždily oční víčka. Nic pro mě. Ačkoli se Kara vždy snažila ze mě udělat "lepšího člověka" ne vždycky uspěla. Sama se sebou jsem byla spokojená i bez líčidel.

,,Už můžeš," řekla a já se krátce na to podívala do malého zrcátka, jenž nosila ve své kosmetické taštičce.

Proč mě takhle mučila?

,,Nepřehnala jsi to trochu?" Zeptala jsem se Kary. Místo odpovědi se pouze usmála. Vypadala jsem přinejmenším příšerně. Mé rty zbarveny do sitě rudé, fialovo modré oční stíny, tuna řasenky a o make- upu raději pomlčím.

Opravdu na tohle nejsem zvyklá.

,,Ještě ti rozpustím vlasy a budeš kočka,"

Spíš jak klaun.

,,Karo, to opravdu nemám zapotřebí."

,,Notak! Vždycky chodíš bez líčení. Po dlouhé době jdeme někam do baru, tak bys mohla udělat výjimku," žadonila s prosíkem, jenže já ji nechtěla urazit. I tak jsem neměla na výběr. Věděla, že na tohle prostě nemám, i tak to pokaždé zkoušela.

Místo odpovědi jsem nepříjemně zamručela.

S tou vrstvou všeho jsem to prostě nebyla já. A já vždycky chtěla být přirozená. Netoužila jsem po tom vypadat úplně přesně jako ty hubené dívky z plakátů.

Po chvilce dohadování jsem si vzala několik vatových polštářků a hnala do koupelny. Kara mezitím usrkávala kafe z hrnku a nevěřícně při tom kroutila hlavou.

,,A přesně tuhle reakci já čekala," pronesla zklamaně z vedlejší místnosti, zatímco jsem se z obličeje pokoušela dostat to svinstvo.

Má pleť se konečně mohla znovu nadechnout. Ulevilo se mi a mým pihám rovněž.

Ještě jsem si vlasy pročísla kartáčem a mohly jsme vyrazit.

Ačkoli bylo léto, večery byly vždy o něco chladnější. Přes ramena jsem si přehodila ještě kožený kabátek, neboť jsem netušila, v kolik hodin se vrátíme domů. Pokud budeme zase někde courat, což mívá Kara ve zvyku, i tak jsem nemínila někde mrznout jen v tenkých šatech vínové barvy téměř bez rukávů a v silonkách.

Počkala jsem ještě na Karu, než se nachystá. Poté popadla kabelku, klíče, mobil, cigarety, žvýkačky a jak jsem řekla, mohly jsme vyrazit.

*

Cestou z domu jsme se dohadovaly, zda jet městskou nebo jít pěšky. Bar se nacházel jen pár kroků od našeho domu, tudíž mi přišlo zbytečné utrácet peníze za městskou, když se můžeme projít, za jedno nabereme více kyslíku, za další ušetříme a za třetí je to dobré pro naše těla.

Samé benefity.

Netrvalo dlouho a obě jsme se náhle octly před dvoupatrovou budovou. Bar se nacházel v přízemí. Nahoře se nalézaly byty.