Nádech, výdech. Tohle je stupidní, stejně mi to nepomáhá, povzdechnu si a začnu si hrát s náramkem, který jsem dostala k narozeninám od rodičů.
Nenávidím veřejnou dopravu, je to pro mě jedna z největších nočních můr. Všude hlava na hlavě, lidi se o sebe třou jako sardinky a já mám chuť někdy prostě vystoupit a počkat si radši půl hodiny na další autobus.
Když uslyším ten robotický hlas, který oznamuje moji zastávku, tak rychle vstanu ze sedadla a procpu se mezi lidmi. Jsou mi jedno ty jejich stupidní pohledy, hlavně že budu mít co nejrychleji zase okolo sebe prostor.
„Uff," zhluboka se nadechnu, protože v tom autobuse nebylo dýchatelno. Postavím se stranou, abych nikomu nezavazela v cestě a na chvíli zavřu oči. Tohle mě jednou přivede do hrobu, přísahám bohu.
„Jste v pořádku?" ozve se vedle mě, což mě donutí otevřít oči.
„Jo, jen jsem si potřebovala oddechnout," usměju se a prohrábnu si vlasy. Prohlédnu si dotyčnou osobu a přimhouřím oči. „Vy jste ten, co mě vyhnal z toho parku, že?" vypadne ze mě a hned na to si dám ruku před pusu. Já opravdu neměla v plánu to říct nahlas, fakt ne.
„Eheh," podrbe se na zátylku, „jestli jste ta, co na mě byla tak drzá, tak asi ano," ušklíbne se.
ČTEŠ
Ava Garcia: snít nebo žít?
FanfictionPřemýšleli jste někdy nad tím, jaké by to bylo žít ve světě, o kterém jste snili? Jaký to asi musí být pocit, když má s Vámi život větší trpělivost? A co kdyby Vám neutíkal čas, jako písek mezi prsty? Ava, studentka vysoké filmové školy v Londýně, s...
