Píseň duše✓|²⁰²³

III.

Mariana

Díky Bohu, že jsem měla budíka jménem babička, jinak bych spala až do oběda. Možná jsem někde zmínila, že mám již vlastní bydlení, ale víkendy trávím většinou u rodičů. Byt mám teoreticky jen na týden, když chodím do práce a potřebuju někam složit hlavu. Takže byl méně využitý, ale pořád využitý.

Ihned po probuzení jsem se divila, že mě po tolika panácích nerozbolela hlava. Někdo to má, že kocovinu prodělá okamžitě, já ji neměla vůbec, jen jsem spala déle než bylo u mě zvykem. A to téměř vůbec nepiji. Tohle bylo jen výjimečně, na přání Kary.

Jak dopadla vlastně ona?

Jakmile babička odešla z mého pokoje, ihned jsem popadla telefon. Nojo. To se dalo čekat. Několik zpráv od rodiny a zmeškané hovory od Karolíny. Kdyby babička nešla zalévat květiny, spala bych dál. Nejspíše do pozdního odpoledne.

Jenže mé tělo mělo opačný názor. Kdykoli jsem byla přespalá, rozbolela mě hlava. I nyní mě bolela, jenže jak jsem zmínila, kocovinou to nebylo. Mé fyzické já zkrátka vědělo, kdy mělo dost.

,,Šípková Růženka se konečně probudila?" Rýpla si do mě s úsměvem má babi, zatímco mě koutkem oka zaznamenala opřenou mezi futry.

,,Haha," zasmála jsem se a vešla poté do kuchyně. Přešla jsem ke stolu a poté se posadila na židli. Jednou rukou jsem si mezitím prohrábla své neposlušné vlasy a poté pohlédla na hodiny, jež visely nad kamny.

Nojo. Vážně jsem to přehnala.

,,Kdybych nešla zalévat kytky, spala bys bůhví dokdy,"

,,Ale zase na druhou stránku jsem tě nechtěla budit, jenže ses vzbudila sama." Pronesla prostě, zatímco chystala do konvice vodu na kafe. Já ji místo odpovědi pouze zaujatě sledovala.

,,Jsi hodná," hlesla jsem nakonec.

,,Dáš si taky kafe?" Vyloudila ze sebe krátce poté očekávanou otázku a já jen kývla hlavou. Bez kávy zkrátka nemohl můj den fungovat. Jenže bylo něco málo po poledni.

,,Určitě," polkla jsem naprázdno a okamžitě se mě zmocnil zvláštní pocit v podbřišku, byl to ten samý pocit, jako když jsme tuhle měly namířeno do onoho rádoby baru. Zprvu jsem tomu nevěřila, neboť jsem vždycky vůči těmhle věcem byla vždycky skeptická, jenže teď se mi to přihodilo podruhé. Problém nastal tehdy, kdy jsem to potřebovala k něčemu přirovnat.

Jenže problém následoval další problém. Já neměla k čemu to přirovnat. Vždyť mám s Karou odpoledne domluvené pouze další kafe.

Určitě jste to také někteří z vás zažili. Buď vás to podivno ve vás před něčím varuje nebo je to jakási dobrá zpráva. Tohle bylo něco mezi. Vnitřní hlas, který vás někam volá, jenže vy ani v nejmenším netušíte, kam vás volá. Táhne vás to zcela do neznáma přičemž máte i přesto všechno pocit, že je vám to povědomé. Tak jsem to nyní měla já, i když si to má vědomá část nemohla vybavit. Něco ve mě to již dávno vědělo.

Než jsem se stačila nadát, stál přede mnou hrníček s horkou kávou a několik kousků koláče na talířku vedle.

,,Dobrou chuť," popřála mi babi a já se s chutí pustila do jídla.

*

Jelikož venku panovalo celkem nepěkné počasí, po nějaké době jsem si vzala svou rozečtenou knihu a zabalila se do teplé deky. K tomu nesměl chybět ani čaj.

Program v televizi poslední dobou stál za totální hovno, babička měla rovněž svůj program a já nechtěla nudou civět do stropu. Kniha pro mě představovala únik z okolního světa, jelikož se Kara stále dlouho neozývala.