If you stay alive

🎵ČTIŘICET JEDNA🎵

Nechám Dereka aby si zdříml, zatímco mu schnou šaty na slunci, ale později odpoledne už si nemůžeme dovolit dále čekat. Jemně mu třesu ramenem. ,,Dereku, musíme vyrazit,"

,,Vyrazit?" opakuje zmateně. ,,Kam?"

,,Pryč odsud. Možná po proudu. Někam, kde se schováme, dokud nezesílíš," vysvětluji. Pomáhám mu s oblékáním, ale chodidla mu nechávám bosá, aby se mohl brodit vodou, a pomáhám mu vstát. Jakmile přenese váhu na zraněnou nohu, z tváře mu vyprchává veškerá barva. „Tak pojď. To zvládneš."

Jenže to nezvládne. Nebo aspoň ne nadlouho. Ujdeme zhruba padesát metrů po proudu. Derek se mi opírá o rameno a já vidím, že každou chvíli omdlí. Usazuji ho na břeh tak, že má hlavu položenou mezi koleny, a neobratně ho hladím po zádech a rozhlížím se přitom po okolí. Jistě, nejlepší by bylo, kdybych ho vytáhl do koruny stromu, ale to nepřichází v úvahu.

Balvany mezi sebou vytvářejí dutiny připomínající jeskyně. Zrak mi padá na jednu z nich, asi dvacet metrů nad potůčkem. Když si Derek opět může stoupnout, zpola ho vedu a zpola nesu nahoru k jeskyni. Rád bych se porozhlédl po lepším útočišti, ale tohle musí stačit, protože můj společník je dočista vyřízený. Je bledý jako duch, ztěžka oddychuje a chvěje se, přestože se teprve začalo mírně ochlazovat.

Pokrývám zem v jeskyni vrstvou jehličí, rozbaluji spací pytel a ukládám do něj Dereka. Vpravuji do něj dvě pilulky a trošku vody, když nedává pozor, snažím se do něj vpravit i nějaké jídlo ale to naprosto odmítá.

Pak jen leží bez hnutí a sleduje mě, jak buduji z lián něco na způsob stěny k zakrytí ústí jeskyně. Výsledek není vůbec uspokojivý. Zvíře by si možná ničeho nevšimlo, ale člověk na první pohled pozná, že jde o lidské dílo. Rozčileně stěnu opět strhávám.

,,Sti," ozývá se Derek. Jdu k němu a odhrnuji mu vlasy z čela a očí.

,,Děkuju že si mě našel."

,,Ty bys našel mě, kdybys mohl," odpovídám. Čelo má horké, jako by pilulky neměly žádný účinek. Náhle, zničehonic, mě děsí pomyšlení, že zemře.

,,Poslyš, jestli se nevrátím...," začíná.

,,Takhle nemluv. Nevyčistil jsem ti všechen ten hnis jen pro to aby si mě jen tak opustil."

,,Já vím. Ale pro případ, že bych...," pokouší se pokračovat.

,,Ne, Dereku, nechci se o tom ani bavit," říkám a pokládání mu prsty na rty, abych ho umlčel.

,,Ale já...," nedá se. Z náhlého popudu se k němu nakláním a líbám ho na ústa. Je to patrně dost opožděné, protože má pravdu: měli bychom být do sebe bláznivě zamilovaní. Je to poprvé, co jsem vážně políbil nějakého hocha, takže by ve mně takové políbení mělo zanechat nějaký dojem, ale vnímám jen to, jak nepřirozeně horké má rty. Oddaluji se a upravuji kolem něj lem spacího pytle. „Ty nezemřeš. Zakazuji ti to. Je to jasné?" „Je," šeptá. Vycházím do chladného večera ve chvíli kdy se z nebes snáší stříbrný padáček. Doufám že se jedná o nějaké pořádné léky když však otevřu kovovou krabičku jediné co se v ní nachází je nádoba s vroucím vývarem.

Peter mi nemohl zaslat jasnější signál, polibek se rovná jednomu vývaru.

,,Drahoušku, máš být po uši zamilovaný, dej mi něco s čím se dá pracovat. Můj synovec umírá tak se dej pořádně do práce," skoro ho slyším až z kapitolu.

Pokud chci Dereka udržet naživu, musím předvést publiku víc, něco, aby lidem na nás opravdu záleželo. Milenci stíhaní nepřízní osudu, kteří se zoufale snaží vrátit domů. Dvě srdce bijící jako jedno. Milostná touha.