Život s kouzly

Ráno jako každé jiné

Probudilo mě pronikavé kohoutí kokrhání. Rodiče ještě spali, a tak jsem se vydala k sousedům. Bylo vidět, že už se celá vesnice probouzí a jdu právě včas. Když jsem vkročila do dveří, uslyšela jsem, jak se Klára hádá se svou matkou, jestli si dnes musí obléknout sváteční šaty nebo ne. Nakonec vyhrála ona, takže si vzít šaty nemusela. Potvůrka, pomyslela jsem si v duchu, ale nahlas jsem nic neřekla.

Když si mě Klára a její matka všimli byly rády, že jdu tak brzy. Hned mě zaúkolovali. Dokonce jsem dostala seznam, kde stálo: nakrmit ovce a husy, donést vodu z potoka, vyprat prádlo a vyvenčit jejich pejska. Hned jsem se do práce pustila, jak mamka říká „komu se nelení, tomu se zelení". Celá práce mi trvala velmi dlouho ale do odpoledne jsem vše stihla. Oběd jsem na štěstí vařit nemusela uvařila ho Klářina mamka. K jídlu jsme dostaly knedlík se zelím a masem, moc jsem si pochutnala.

Rozhodla jsem se vrátit domů protože už jsem vše měla hotové. Domů jsem šla oklikou kolem říčky, která je na moc hezké mýtince. Bylo horko a mě napadlo že se vykoupu, a proto jsem vlezla do průzračné a chladivé vody. Ve vodě bylo krásně. Cachtala jsem se docela dlouho dokud jsem si neuvědomila, že už je dost hodin a měla bych se vrátit. A tak jsem se oblékla a vyšla směr domov. Když jsem přišla přivítala mě mamka a ptala se mě proč mám mokré vlasy. Samozřejmě jsem jí vše po pravdě řekla ale mamka s toho nebyla nadšená a nabádala mě, že jsem první měla přijít domů a udělat své povinnosti a pak se koupat. A nezapomněla mí říct přísloví „bez práce nejsou koláče" no, a tak skončil náš nemilý rozhovor a já jsem radši šla rychle udělat svou práci.

Má práce spočívá v tom, že první nakrmím naše slepičky, na které jsem nám vydělala peníze, pak zalila naše mini políčko, a nakonec uvařila večeři. Po večeři, ke které byly normální brambory s masem jsem šla spát. Myslím že se mi ani nebudete divit po tomto rušném a pracném dni jsem usnula jako zabita.

V noci se mi zdál zvláštní sen o velkém dubu, který shořel a z popela je zrodil pes černý jako uhel. A ten na mě jako by nic začal mluvit.

„Já vím že se mě asi bojíš anebo se divíš, jak to dělám, že dokážu mluvit, ale nediv se jsem na tvé straně. Zatím ti nemohu říct nic více než že musíš dávat velký pozor komu věříš. A hlavně nevěš hlavu nad tím, že nic víc nevíš vše se dozvíš až přijde správný čas, ale dnes je moc brzy. Hlavně ber tento sen vážně, a kdyby se tě někdo ptal, jestli jsi mě někdy viděla vždy odpověz záporně i kdyby se mělo dít cokoliv. Rozumíš mi."

„Aaano" vykoktala jsem. A už, už jsem se chtěla na něco zeptat pes pokračoval.

„Na tvé otázky ti dnes nemohu odpovědět, ale těším se až budu moci"

Potom už jsem viděla jen tmu.