Paralelní světy - Poslední potomek

Kapitola III. - Edes

Melon

Citově rozpoložený jsem si mnul dlaně a čekal na nejnovější zprávy. Nedokázal jsem zdravě uvažovat. Pořád se mi před očima objevoval zkreslený moment budoucnosti mé říše.

Zkáza se k nám řítila nezastavitelnou rychlostí. Věštba, o které jsem v mládí slyšel, se pozvolna naplňovala. Trhliny byly hlášeny z více koutů Edesu.

Nastávala doba temna. Doba, ve které se shromáždí čiré zlo a magie démonů... Až se trhliny rozevřou a Nicota projde do našeho světa, vše, co jsme znali, bude zničeno.

Doufal jsem, že stačím narazit na věštbou zmiňovaného cizince a to dříve, než bude příliš pozdě!

„Vyvolený," zašeptal jsem ustaraně. Ale jak rychle jsem se zapřemýšlel, tak rychle jsem se taky vrátil zpátky do reality.

Můj rádce opět meškal.

Zůstat pod dohledem věrného služebníka královny bylo nadmíru frustrující a únavné. Ten chlapík se za mnou táhl jako stín. Bylo nemožné uniknout jeho hledáčku. I když tady zrovna nebyl, našel by mě, ať už bych se mu schoval kdekoliv.

Oči mi zamířily k oknu. Tehdy jsem konečně ucítil tu známou magii. Přicházel...

Mávnul jsem dlaní a otevřel křídlové zdobené dveře své komnaty. Poté co vešel se dveře díky stejnému pohybu zápěstí opět uzavřely.

„Doufám, že neseš dobré zprávy, Erve... když už jdeš zase pozdě," vykročil jsem ze stínu nejtemnější části komnaty a doufal, že zanechám dojem.

Moc dobře jsem si uvědomoval, co se v paláci šuškalo. Rozmazlený spratek, který neměl nárok na trůn.

Respekt jenom předstírali!

„Pane," poklekl na místě a svěsil hlavu, jako pokaždé, když viděl mě nebo královnu.

„Poslouchám," dal jsem pokyn k mluvě.

„Už jsou to dva týdny od poslední objevené trhliny. Jako by se po nich slehla zem. Celá říše je obeznámena se situací, mladý pane."

Přikývl jsem a nadechoval se k odpovědi, Erv ale pokračoval.

„Možná vás zaujme ještě něco jiného. Orel oznámil, že Hena s Arném našli v lese Temnot celkem zajímavý úlovek," zašeptal a já okamžitě zpozorněl.

„O co jde?" Ptal jsem se a doufal, že nemluvil o Nicotě.

„Geon, pane."

Zíral jsem na něj bez jediné reakce, nakonec jsem vyprskl smíchy.

„Geon, jo? A v lese Temnot? Jak? Někdo by si přece všimnul, kdyby opustil úkryt," smích přecházel a nahrazovala ho vážnost.

Co když se Geoni začínali vzpouzet? Ihned by tu byl další problém k řešení!

„A právě proto jsem si říkal, že o tom musíte vědět. Je nemožné ujít tak dlouhou cestu, ke všemu dočista sám. Někdo mu musel pomáhat. Jak jinak by se dostal tak daleko? Jedině, že by se Geoni, které se stále nedaří chytit, pokoušeli uniknout z oblasti Keiru."

„Tak to se brzy dozvíme!" obešel jsem Erva a rozešel se ven ze svých komnat, poté jsem se zarazil a otočil se zpět na svého rádce, „kde jsi říkal, že toho Geona najdeme?"

***

Nechal jsem se vést až k místní noclehárně. Nebylo žádným tajemstvím, že si tam Hena přiváděla svoje milence na jednu noc.