Paralelní světy - Poslední potomek

Kapitola IV. - Edes

Jaye-meng

„Co po mě chcete?" Zašeptal jsem vysíleným vzdávajícím se hlasem.

Otupený stav způsoboval, že mi začínalo být všechno jedno.

Mello sledoval každý můj pohyb. Byl jsem si vědom toho zkoumavého pohledu, jen mi pořád nedocházel důvod jeho nepřetržitého zírání.

„Jaká je pravděpodobnost, že někoho zabiješ, jeho ostatky zazdíš v jeskyni zkázy a po letech ho máš u nohou živého a zdravého?" Mračil se na mě.

„Nulová, mladý pane," odpověděl hlas muže, na kterého jsem z momentálního úhlu pohledu nedohlédl.

Mello si projel dlaněmi přes obličej a mně přišlo, že naprosto opomenul mou existenci. „Že by snad dvojče?"

„Žádné neměl, pane."

„Víš to jistě?"

„Všechny blízké, kteří ho tehdy doprovázeli, jste nechal zajmout a popravit. Měl sestry, ale žádného bratra a už vůbec ne dvojče. Kdyby ano, byl by už pět let mrtvý, stejně jako oni a jejich matka."

„Co když tehdy zůstal bratr doma s otcem?" Uvažoval nahlas, pak znovu pohlédl do mé tváře, „kdo, sakra, jsi, člověče?"

„I kdybych to řekl, nevěřili byste mi," rozhodl jsem se promluvit a přitom jsem doufal, že toho nebudu později litovat.

„Co s ním, Erve? Pamatuju si toho zrádce velmi dobře, než abych na něj mohl zapomenout. Jejich postoj, jejich způsoby... Nevím sice, co je zač, ale-"

„Nejsem nepřítel... Mello," zašeptal jsem v naději, když jsem vycítil příležitost.

Ihned jsem si získal jeho pozornost. Falešně se pousmál, přičemž s povytaženým obočím dodal: „Řekni mi jediný důvod, proč mě oslovuješ tímto jménem, Geone."

„Myslel jsem, že se tak jmenujete," pokračoval jsem šeptem a už se nad ničím nepozastavoval.

„Těsně vedle, moje jméno není Mello, ale Melon, to znamená "mocný", kdybys nevěděl, ty nevzdělaná nulo!" představil se hrdým hlasem a napřímil se na svém křesle s dlouhou opěrkou hlavy.

„Neposlouchejte ho, mladý pane. Není pochyb, že vstal z mrtvých a teď se přišel mstít!"

„Však je to Geon, Erve," zdůraznil zmateně.

„Může to být součást plánu. Třeba s vámi chce manipulovat," vyslovil muž, kterého jsem pořád neměl šanci zahlédnout.

„Máš pravdu, nemůžeme si dovolit riskovat," souhlasil nakonec Melon.

Netrvalo dlouho a obklopilo mě několik stráží, kteří věrně čekali na jeho příkazy.

„Odveďte ho! A hlídejte, aby neutekl!" rozhodl nakonec po delší úvaze.

***

O tři týdny později:

Seděl jsem v rohu studené potemnělé cely, vedle nohou položený tác s kusem chleba a vodou, která se nedala pít. Naštěstí jsem měl ještě pořád dostatek sebezáchovy, než abych pozřel něco tak odporného a zapáchajícího.

I když byly dny, kdy jsem neodolal a z pocitu, že můj žaludek začal požírat sám sebe, jsem ukousl z plesnivého jídla, které jsem posléze vyvrhl i se žaludečními šťávami.

Prvně jsem měl pocit, že se mě snažili otrávit, potom mi začalo docházet, že lépe se k vězňům nikdo chovat nebude.

Opíral jsem se zády o skálu, za kterou byl slyšet rozbouřený oceán. Vlny narážely o vnější stranu kamenů, které kopku držely pohromadě.

„Je to tady... brzy umřu, že ano?"

Zvedl jsem hlavu a pozorně se zadíval na malé okénko, ze kterého se ke mně dostávalo několik málo kapek studené slané vody, která mě držela v bdělosti.

S hlubokým povzdechem jsem zavřel oči a pokoušel se odpočívat. Mnoho energie jsem ztratil už před pár dny, kdy jsem se mermomocí pokoušel dostat z pout, na kterých se přes všechnu snahu neobjevil jediný škrábanec.

Zaslechl jsem přicházející kroky. Přál jsem si, aby to byl Melon. Abych měl poslední šanci to dát do pořádku, dokud jsem měl ještě sílu vnímat.

Oddechl jsem si, když jsem zdálky rozpoznal jeho hlas. Byl mou poslední nadějí na přežití...

Melon došel k cele a povýšeně se uchechtl. „Doneslo se ke mně, že můj zajatec se snaží zabít. Tak jsem tady, abych se přesvědčil."

„Hádám, že by sis nenechal ujít lístky do první řady," plný ironie jsem se pousmál a znovu si opřel hlavu o skálu.

Ani mi nedošlo, že jsem mu začal tykat. Na chvíli jsem si ho spletl s mým bratrem. Teď už bylo pozdě vrátit svou chybu zpátky.

„Další drzý Geon na seznamu?" Pomyslel si poněkud naštvaným hlasem.

„Víš... jsi naprosto jiný, než si tě pamatuju," zašeptal jsem zdrcený celou touhle situací, která mě otupovala víc a víc.

„Máš kuráž. Ještě jsem nepotkal Geona, který by měl koule mluvit s královskou krví tímhle tónem," uchechtl se.

„Královská krev?" Zalapal jsem po dechu a přitom jsem se pokoušel nezůstat udivený příliš dlouho, „mohlo mě napadnout, že jsi její syn. Ani nevím, proč mě to tak překvapuje. Podobáš se jí."

„Kdo si myslíš, že jsi, otroku?! Kdo ti dovolil takhle mluvit s princem Edesu?!" rozkřičel se následník trůnu.

„Jaye-meng," svěsil jsem hlavu a zavřel oči vyčerpáním. Chtěl jsem spát.

„Co prosím?"

„Moje jméno... Jaye-meng," zopakoval jsem a pokoušel se na něj dohlédnout.

Melon sevřel v dlaních mříže, které nás od sebe oddělovaly. Cítil jsem, jak mě pozoruje. Jako bych byl nějaká nepovedená atrakce pro pobavení.

„Jsem zvědavý, Jaye-mengu. Věřím, že pro trochu vody a jídla je člověk ochoten udělat cokoliv. Zajímá mě, kde máš hranice ty, Geone?"