Svět Kolem Mě

Večírek u Marianny

Už od názvu téhle kapitoly v mém deníku lze poznat co se předevčírem odehrálo.

Začalo to tím, že Marianna v sedm hodin ráno zavolala tátovi aby nám oznámila že zítra pořádá mini-večírek a zve nás k ní. Nemám ráda večírky, jsou moc hlučné. Stejně jako všechny ostatní oslavy, párty, narozeniny a tak. Ale hlavně..........Marianna. Ano, Marianna je ten nejhlasitější člověk, respektive žena, respektive dáma kterou jsem kdy potkala. Její neustálý hlasitý smích mi zvoní v uších ještě teď. Dva dny potom!

Než jsme odjeli musela jsem uklidit svůj stůl, dopsat svoji knížku na svém počítači, která se jmenuje "Svět kolem mě". Je to stejný příběh jako ten co si teď píšu a pokusit se nakreslit svůj pokoj do máminýho deníku. Po snídani jsem si šla vyčistit zuby a učesat vlasy.

"Tati můžu prosíííííím chvilku psát tu pohádku?" prosila jsem tátu, jakmile jsem vyšla z koupelny. Máma strašně ráda psala pohádky, a když jsem začala psát "Svět kolem mě" táta to nemohl ani vidět, bylo mu strašně smutno. Takže mi nedovolil ji psát.

"Tak dobře, ale jenom na chvilku" dovolil mi táta.

"Jo-o!" vykřikla jsem.

Hned jsem běžela do pokoje, vzala si počítač a začala psát. Už jsem svůj příběh dlouho nepsala. Poslední věc kterou tam mám je jak jsem se přestěhovala z Děčína do Mníšku pod Brdy.

Po asi dvaceti minutách zavolal táta "Už zavři ten počítač, za pět minut bude oběd!" Poněkud naštvaně. Udělala jsem co mi poroučel a pomohla tátovi s přípravou kari s rýží. Táta připravoval kuře, já jsem míchala omáčku. Kdyby tady byla máma řekla by "No, podívejme se, tady je tým kuchařů."

Naservírovala jsem omáčku, sedla si na gauč a zavzpomínala na mámu.

Moje polská máma se jmenovala Anna Parijova a když si vzala mého tátu, ne, nepřejmenovala se. Byla to učitelka zeměpisu a francouzštiny. Pojmenovala mě Natálka protože tak se jmenovala jedna z jejích nejlepších kamarádek.

Žili jsme krásný život až do mých šesti let, potom se stala ta tragédie. 13. 9. v pátek bylo tornádo. Máma byla v práci a nevěděla o něm, já a táta jsme běželi do sklepa a nic se nám nestalo, máma se ale stala jednou z obětí tornáda. Vzalo ji s sebou do nebe. Další den jsme zjistili, že třicet šest lidí na to tornádo v naší zemi zemřelo. Ale jak o tom přemýšlím, ona tu vlastně máma pořád je, jen ji nevidím.

Vzpomínání mi přerušil táta velkým:

"Natálko, běž si umýt ruce, už je oběd!"

"Jo-o!"

U stolu mi zase povídal o Marianně (poslední dva týdny o ní mluví pořád). Já si ale myslím, že ji v takové oblibě mít nebudu. Můj instinkt si to myslí. Trochu se ale bojím. Ne, já se nebojím, je mi přece už deset, ne? 

Po obědě jdu do mého pokoje si číst. Všimnu si zprávy od Lindy, kamarádky ze staré školy

Klárka je Lindino dvojče. Vypadají úplně stejně, ale já je rozeznám, znám je tři roky, co jste očekávali. Tak jo, zpátky ke čtení.

Asi tak o sto let později:

Eh, už mě nebaví čtení, co budu dělat? Uklidila jsem knihu a šla jsem za tátou. Připravoval věci na večeři a na stejnou dobu byl na telefonu: "Jasně, řeknu to Natálce." Je mi hned jasné, komu volá – Marianně.

"Natálko, Marianna nám navrhuje ten večírek dneska u ní doma. Přespali bychom u ní a ráno zase jeli. Sbal si, pojedeme teď." Řekl mi, ani se mě nezeptal, rozhodl to za mě.

"Tati, musím tam jet taky?" zeptala jsem se líně táty.

"Broučku no tak, vždyť se seznámíš s Mariannou a jejíma dětma a...bude to super, věř mi. Tak jo, běž si sbalit věci jo?" dodal.

Počkat, počkat, tak Marianna má děti? Vtom případě oprava textu na straně 12, řádek 7 z dáma na žena.

Ale nahlas jen zamumlám "Mm hm" a odejdu do pokoje.

Vzala jsem si: Pyžamo, kartáček na zuby a pastu, svého medvídka Kapličku, knížku, mámin deník, hodinky a mobil. 

"Broučku už máš sbaleno?" volal na mě táta ze schodů.

"Jo jo, mám" volám zpátky. 

"Nasedni do auta, jedem." zavolal na mě.

. . .

Dorazili jsme k obří bílé vile kde už na nás Marianna čekala.

"Ahoj Marianno" řekl táta a dal jí pusu na tvář.

"Ahoj Steve." Věnovala mu sladký úsměv. Zastavila se jako v čase a zírala na mě, jakoby se dívala na nějaké divadlo, na kterém klaun uzvedl velblouda. "Ty musíš být Bertík" řekla Marianna s širokým úsměvem.

"Eh...ne, já jsem Natálka. Bertík je náš králík. Chvíli se vzpamatovávala. "Já jsem Marianna Nosvelková" řekla rychle aby ukončila trapný moment. Nejspíš chtěla ten moment zasypat sněhem jako ty tátovy boty ve kterých stál.

"Tak půjdeme dovnitř, už mrznu!" ptá se táta. "Jasně pojďte!" Marianna se mi výrazně vyhne z cesty a podrží nám dveře. Zatím opravdu super párty.

"Děti pojďte se seznámit!" křičela Marianna na chodbu, když jsme byli v obýváku. Hned přiběhly Tři děti, dva kluci a holka asi stejně stará jako já. Z toho, co vypadalo jako kuchyň vyšla ještě dívka která se dost podobala Marianně.

"Tak, od nejmladšího po nejstarší" poroučí jim.

"Tak... já jsem Martin a... je mi dvanáct." řekl stydlivě kluk nalevo s tmavohnědými kudrlinkami.

"Já jsem Sally a je mi taky dvanáct." prohlásí dívka s dvěma bobíky z (taky) kudrnatých hnědých vlasů. "Jsme dvojčata. Doufám, že miluješ zvířata a knihy - určitě si budeme rozumět!" 

"A já jsem Robert a je mi patnáct."

"Jmenuju se Paula a je mi devatenáct." ozve se nejvyšší dívka.

"A tohle je Cookie, náš pes." Přidá ještě Sally

Marianna mi vzala věci a předala jí. "Sally, ukaž Natálce, kde je její pokoj a pomož jí s vybalováním".

Sally mě odvedla do pokoje pro hosty. Byl hned vedle jejího a malé koupelny, na opačné straně měli pokoj kluci a taky jednu koupelnu. Poznala jsem to tak, že na každých dveřích vedoucích do oné místnosti to bylo napsáno.

"No počkej, a kde má pokoj Paula?" zeptala jsem se Sally.

"Ta už s námi nebydlí" vysvětlila mi.

. . .

"Roberte! Sally! Martine! Pojďte se umýt! Jo, a Natálko ty taky!" volala na nás Marianna.

Akorát jsme všechno vybalily.

"Mami už můžu jet?" odsekne Paula.

"Seznámila ses s Natálkou... tak asi jo." usoudí Marianna.

Po sprše jsem si šla číst, ale netrvalo dlouho a přišla Sally. "Můžu si půjčit hřeben? Nemůžu ho najít."

"Jasně, mám ho na stole." odpovím.

"Díky!"

Máme propojené pokoje velkými hnědými dveřmi. (Moc se mi líbí takže si je namaluju do máminýho deníku).

"Já už jdu spát. Máte to tu moc hezké, mimochodem."

"Tak dobrou."