Gothicqa

Ludus

Povzdechla jsem si. 
Další den v tomhle prokletým světě. Mé tajné přání naposledy vydechnout ve spánku se opět nesplnilo. 
"Meav! Přestaň se válet v tý posteli a mazej do školy! Ujede ti autobus!!" okřikla mě má nejmilovanější maminka. 
Neodpověděla jsem. 
Včera jsem se pohádali. Zase. Furt to samý. 
Navzdory všemu mému přesvědčení jsem se vyhrabala z postele. Jaký to má smysl? Chodit do toho bezpáteřního vězení. 
Přála bych si, aby mi někdo rozuměl. Skutečně. A netvářil se tak jenom. 
"Meave Willow! Vypadni! Máš nejvyšší čas!!!" okřikl mě pro změnu táta a divoce přitom zabušil na dveře.
Uniklo mi podrážděné vydechnutí. Ten se jako vždycky přidal na stranu matky a ani si nezkusil poslechnout mou verzi. Tak jako pokaždé. Zamířila jsem ke skříni. Hromada oblečení přeházené na sobě mě vřele uvítala a naznačovala, že do ní mám skočit a opět se ponořit do spánku. 
"Dneska ne..." vydechla jsem utahaně. 
Zabořila jsem ruce a bezmyšlenkovitě na sebe něco natáhla. Dneska to byly černý otrhaný džíny, černobílé pruhované triko a na vrch jsem hodila černé tričko s rudou podobiznou satana. To by mělo stačit. V šuplíku jsem vytáhla ponožky. Obě různé.... ale komu na tom sejde?
"Ségra! Přijdeme pozdě!" zabuší na mě má úžasná sestřička, kterou rodiče zbožňují mnohem víc než mě. 
Sevřu hlavu do dlaních. Kdybych neměla tolik problémů, tak bych se vytratila za školu, abych měla alespoň chvíli klid. Popadla jsem tašku z bordelu u postele a překročila ke dveřím. 
Neochotně jsem stiskla kliku. Celá má mysl mě nutila zůstat v pokoji. V mém jediném útočišti. V mém království... Tedy, království, které vypadalo jako hromada hnoje. Neměla jsem myšlenky, natož sílu si uklidit... už pár týdnů. Nezáleželo na tom. Na ničem. Vše bylo nepodstatné. 
Nebyla jsem v pohodě. Týdně jsem docházela ke školní psycholožce. Dnes mě čekalo další sezení po včerejších událostech. Přemýšlela jsem jak se z toho vyháknu tentokrát, ale i to bylo zbytečné. Dokud dýchám, budu tam muset chodit. Sladká touha zemřít se zdvojnásobovala s každým nádechem. 
Stiskla jsem kliku a vysprintovala ze dveří. Nechtěla jsem s nikým mluvit. A ani do nikoho narazit. Seběhla jsem chodbu, schody a rychle si nazula boty. 
Vylítla jsem z domu a na moment cítila jistou úlevu. Jen ale na zbytečnej moment.
"Meave! Počkej na mě!" okřikla mě má drahá sestřička Stella., která předtím ťukala na dveře mého pokoje.
Nemusela jsem se ani obtěžovat otáčet. Mě a Stellu by jste poznali jen podle bližšího prozkoumání obličeje, jinak jsme byly úplně rozdílné. Dokonalé vyzrálé jablko a hnijící a rozpadající se rajče. Já černá ovce rodiny a ona dokonalá tatínkova a maminčina holčička. 
Má sestra měla stejně jako rodiče dlouhé plavé vlasy, které si každý den natáčela do různých vlnek, aby vypadala jako ta nejupravenější ovce celý školy. Nosila na sobě růžovou uniformu, kterou si zdobila různými roztomilými věcmi, přívěšky přátelství a dalšími zbytečnostmi. 
"Meave! Ksakru, víš co rodiče říkali včera? Mám na tebe dohlédnout. Ode dneška chodíme všude spolu!" připomněla mi důsledek včerejší "výměny názorů". 
Protočila jsem oči.
"Oh, naše královna krásy vstoupila do chatu, dávejte si všichni pozor. Nemáš pro mě náhodou vodítko a postroj? Bacha, koušu." odsekla jsem. 
"Sakra, ty seš zase protivná. Co ti je? Snažím se ti jen pomoct." obořila se do mě.
"Hleď si svého a mě nech ksakru bejt! Je mi jedno, co ti rodiče řekli. Zvládnu se o sebe postarat." ohradil jsem se.
"Jo to jsme včera viděli u oběda." podotkla uštěpačně. 
Neřekla jsem nic. Bylo to zbytečné. Jako všechno ostatní. Byla jsem odepsaná. Na nejnižší příčce oblíbenosti. Terč. Nezapadala jsem. A včera se to opět potvrdilo. 
"Meave." zastavila se Stella a pronesla mé jméno opatrně.
Otočila jsem se.
"Co?" vyštěkla jsem. 
"Mluv se mnou..." zaprosila.
"Hmpf. Tobě tak něco řeknu. Naposledy jsem byla akorát skvělý drb, aby ses dostala do vyšší sféry. Ne díky. Nepředstírej, že se o mě zajímáš. Hleď si svého." odfrkla jsem a kráčela na bus, který akorát stavěl na zastávku opodál. 
Neodpověděla nic. Věděla, že mám pravdu. Nikoho to skutečně nezajímá. 
Nastoupila jsem na bus a zašila se na volné místo. Přitiskla jsem hlavu na sklo a zírala do prázdna. Už dávno jsem nevnímala, co se děje okolo mě. Dokázala jsem si to představit. Klasika všichni hlučí, dělají rámus, zdevastovávají autobus na vlastní způsob - pomalovávají okna sprejem, lepí žvýkačky na strop, pod sedadla, na sedadla a hází jídlem. Kolikrát jsem se stala terčem. Byla jsem zvyklá. 
Nebylo to vždycky tak.
Po chvíli se ke mě přidala sestra. Stále do mě narážela. Nevšímala jsem si ji. V kapse u džín jsem našla sluchátka a narazila si je do uší. Na mobilu jsem našla hudbu a pokusila se v ní ztratit. Utopit se. 
Nebyla jsem vždycky taková. Bývala jsem jako Stella. Bývala jsem... šťastná. Milovaná. Nebyla jsem oblíbená, jako ona. Ale nebyla jsem terčem. Změnilo se hodně. 
Má mysl se na chvíli ocitla u včerejší přestřelky u oběda. Mohla jsem se zachovat jinak. Měla jsem ve škole problém skoro s každým. Každým učitelem. S každou možnou autoritou. Přála jsem si zmizet. Vypařit se. Být v jiném světě. Být sama sebou. Být pro jednou... aspoň jedinkrát porozuměna. Jenže to byl jen hloupý sen. Nesplnitelný. 



 Blížili jsme se ke škole. Mým vězení. Připadala jsem si tam hůř než doma. Doma alespoň dokud nepřijde předvolání nebo telefonát ze školy mě nechávají rodiče být. Už dávno pochopili, že je to zbytečný. Stejně jako já. Byla jsem ztracená. Jediný, kdo to se mnou zkoušel byla naše školní psycholožka. Tvářila se jako má přítelkyně. Dávno jsem pochopila, že nesmím nikoho vpustit dovnitř. Je to zbytečný. Jako tenhle proces. 
Zaplula jsem do školy. Zůstala jsem na chodbě. Nejradši bych se někam ztratila. Jenže ze všech mých zašíváren mě už vyhodili a měla jsem na ně zákaz. 
A při všech mých patáliích mi hrozilo vyloučení. Rodičům už taky stejně jako škole docházelo se mnou trpělivost. V mnoha případech to ale nebyla má chyba. To už ale nikoho nezajímalo. Tak proč se obtěžovat? 
Zazvonil zvonec a všichni jsme zapluli do třídy. Jako první mě čekala matematika. Na každou hodinu jsem měla stanovené místo přesně před učitelkou. První na ráně. Aby mě prý měli "na očích". Nesnášela jsem to tu. 
Do třídy vkročila naše učitelka. Slečna Whopl. Měla na sobě kostkované červeno-černé šaty s bílým límečkem, šaty měla obepnuté širokým tmavě hnědým opaskem s malými zlatými knoflíčky. Dále nosila kozačky, vždy černé. Na sobě měla dřevitě hnědý svetr s kožíškem. Vypadala jako nějaký wannabe-hippie, ale měla styl. To jsem musela nechat. Hnědé vlasy měla dnes sepnuté do vysokého culíku jako Ariana Grande. Vždycky se snažila vypadat jako na něco mladšího než sama je, ale snaha se předci cení ne?
Všichni se postavili a myslím, že pár klukům i něco jiného. Musela jsem uznat, že byla hezká ale záleželo na tom? Ne. 
"Fajn třído, pohov. Konečně pátek co?" pronesla energeticky.
Třídou se rozezněl vítězný hlesot.
Jako kdybychom v pondělí do toho pekla nemuseli zase. Cítila jsem úzkost.
"Původně jsem vám chtěla dát test, ale víte co půjdeme si povídat." navrhla. 
Třída se ještě víc rozezněla nadšením. 
Skvělý. Dva terapeutické sese v jednom, kurva skvělý. 
Navrhla ať si vezmeme židle a utvoříme na konci učebny kolečko. 
Zůstala jsem na místě. Věděla dobře, že jsem "speciální případ" takže nic nenamítala a dala mi do ruky papír na vyplňování. Nic jsem nenamítala. Bylo to lepší, než být v tom pitomým kruhu a mluvit o nějakých pitomých zbytečnostech. Stačilo mi, že odpoledne mě to opět čeká.
Zbytek hodiny i dne běžel v podobném měřítku. Buď si povídali nebo jsme dělali nějaká lehká cvičení. Nakonec přišel tělocvik. Na místo tělocviku jsem se omluvila, že mi je zle a šla jsem rovnou za psycholožkou. 

"Ah, Maevi. Zdravím tě. Posaď se, udělej si pohodlí." pokynula mi. Školní psycholožka byla stará paní s vrasčitou kůží, šedými řídnoucími vlasy které zachraňovala parukou a vždy v tmavém kostýmku, který smrděl na sto honu kočičí močí. 
"Brej den." pozdravila jsem a zasedla.
"Pověz mi jak se cítíš? Všechno v pořádku? Nějaké zlepšení?" zeptala se jako vždycky na začátku každého sezení. 
Prázdně. Ne. Nikdy se to nezlepší.
"Co myslíte?" zeptala jsem se na oplátku. 
"Děvče. Přála bych si, aby ses mi otevřela. Myslím to s tebou dobře." pokynula mi a pokusila se mi stisknout ruku.
Kéž by to byla pravda.
"Nechcete přejít k věci?" popohnala jsem ji, jako kdybych měla místo kde být, což dávno nebyla pravda.
"Jak si přeješ. Pověz mi, co se to včera stalo na obědě." pobídla mě.
"Fajn. Porvala jsem se." odpověděla jsem prostě a pozvzdechla si u toho podrážděně.
"Proč ses porvala?" pokračuje k věci.
"Protože si to zasloužila." trvám na svém.
"Co se stalo? Čím tě vyprovokovala Katie?" domáhá se pochopení. Maličko jsem se divila, že tu Katie není. Když jsem ji poprvé napadla, tak ji sem přivedli. Nejspíš usoudili, že je to jen má chyba. 
"Záleží na tom? Není tu. A i kdyby byla tak neřeknu ani slovo." vyhrkla jsem.
"Dítě... takhle nemůžeš pořád mluvit. Jsem tu pro tebe. Vyslechnu tě. Ale musíš mi to říct. Jinak s tím nemohu nic udělat." zaprosí slabým hláskem.
"Je mi to jedno." odseknu natvrdle. 
"Příští pátek tě budu čekat. A prosím, choď ve smluvený čas. Vím, že sem chodíš místo tělocviku a vymlouváš se svému učiteli. Víš, že tě vyslechnu a že ti mohu pomoct. Nemusíš se mi vzpírat." pokusí se mi promluvit do duše.
Neřeknu ani slovo. Seberu se a odejdu, bez rozloučení. Akorát včas. Zazvoní zvonec. Čekám na Stellu. Na svého páníčka, jako věrný pes. 
Nepřemýšlím o dnešním sezení. Snažím se svou mysl nechat zamčenou. Je to tak lepší. Otevírám se prázdnotě. Stellin hlas slyším jen matně. Poslušně kráčím za ní, jako kdyby skutečně držela pomyslné vodítko. 
Nějakým způsobem se ocitnu doma. U večeře. V tichosti. Tedy dokud ho neprotne otec.
"Stello, pověz mi, jak bylo dnes ve škole?"
"Skvělý." odpoví upřímně a tváří se u toho jako kdyby to sama zařídila.
"A ty,...Maevi?" zeptá se otec zdráhavě.
Utrpení. 
"Taky." odpovím bez emočně. Nemá cenu jim říkat pravdu. Když jsem s tím začala, vedlo to akorát v hádku. Neměla jsem to za potřebí. 
Tím veškerý zájem skončí. Zapředou konverzaci se Stellou. Naplánovali si rodinný večer sledováním filmů. Neobdržela jsem pozvánku. Mamka prohodí něco o tom, že se taky můžu přidat. Dojím svůj talíř s bůhvíčím a odnesu ho do myčky. Pak jen zběžně běžím beze slova do pokoje. Do svého království. Zamknu za sebou a rozložím se na postel. Do uší zasunu sluchátka a přehrávám si hudbu. Slyším My chemical romance. Helena mi zpívá do duše. Dovolím si se otevřít. Slzy tečou volně po mých tvářích. Zanechávají za sebou horkou stopu. Nevím co cítím. Vztek? Odstrčení? Smutek? Bolest? Už ani nevím. Možná všechno najednou. Chci aby to přestalo. Je mi jedno jak. I kdyby to bylo to poslední, co udělám. Napadne mě... Inu.. To co vždycky. 
Na postel rozložím jeden z použitých ručníků. Ruku přiložím na dlouhou stranu toho bavlněného ručníku. Zajedu rukou do peněženky, do tajné přihrádky mezi kartami. 
Přeji si aspoň jednou něco cítit. 
Bezmyšlenkovitě vytáhnu malou stříbrnou žiletku. Přiložím ji ke kůži. Cítím její ostrou studenou hranu. Nemá cenu čekat. Chci to. Ponořím její hranu hlouběji do kůže. Známá bolest zaplaví mé tělo. Zaštípne to. Ujede mi malé syknutí. Nesmím se nechat odradit. Malá slzička krve steče po mém zápěstí a dopadne na připravený ručník. Nemám strach, že by to odhalili. Vždycky se můžu vymluvit na měsíčky. A nikdo mě ještě nikdy neviděl bez dlouhých rukávů. 
Pokračuji dál. Bolest se prohlubuje s každým ujetým kouskem. Jak hrana ostré karty přesekává zahojenou část mého masa. Krev se řine jako malý krvavý potůček a nasakuje se do bavlněného ručníku. 
Najednou někdo zaklepe na dveře. Stáhnu žiletku od kůže. 
"Co je?" vyjedu přiškrceným hlasem.
"Maevi..." ozve se Stellin hlas.
"Nech mě bejt!" okřiknu ji. 
"Chci si promluvit, pusť mě dál." zaprosí slabým hláskem.
"Řekla jsem ti, ať si hledíš svého. Nechci s tebou mluvit ani s nikým. Svou šanci jsi měla a nenapravíš to. Já se o sebe postarám." ukončím rozhovor a pro jistotu uklidím všechny důkazy o mé krvavé akci.
"Maevi..." začne po chvíli ticha.
"Řekla jsem běž!" okřiknu dveře a hodím nejbližším předmětem po dveřích. Tentokrát to schytala černá knížka poezie.
Poznala jsem, že to vzdala. Zrychleně dýchám. Složím se do klubíčka. Nenávidím tenhle život.