Gothicqa

Prosapia

 Probudím se. Sobota. Povzdechnu si. Je to lepší než být ve škole ale furt... musím trávit čas s rodiči... Protáhnu se ale škubnu přitom bolestí. Spala jsem v klubíčku celou noc. Kosti mám úplně ztuhlé a bolavé. Alespoň krom toho věčného nic, cítím něco...
Pohled stočím ke svému zápěstí. Zaschlá krev tkví okolo čerstvé rány jako trnité růže prořezávající se skrz sněhobílé závěje. 
"Meavi?" ozve se tiché zaklepání a tichounký hlas vysloví mé jméno.
"Stello, včera jsem to řekla dost jasně." promluvím ochraptělým hlasem.
"Meavi... mluv se mnou. Jsem tvoje sestra, jsme odlišné, ale přesto tě mám ráda. Vím, že se hodně změnilo a že tu změnu nesnášíš dobře, ale jsem tu pro tebe. Prosím, řekni mi, co tě trápí. Pomůžu ti." promluví do březového dřeva.
Kéž by jedno slovo byla pravda. 
Neodpovím.
"Meavi... opravdu mi na tobě záleží... neodstrkuj mě." promluví trhavým hlasem.
Jak snadné by mohlo být prostě otevřít ty dveře a vpustit ji dál. Nejspíš by žasnula, jak si dokážu představit. Vždycky jsem bývala spořádaná. Teď můj život se odráží v tomto pokoji. Zanechán ladem, hnijící stejně jako mé tiše krvácející duše, stejně jako má zlomená duše. Přežívám. Na pokraji. Proč stále přežívám? 
Sedla by si ke mě. Na ten nejmíň zaneřáděný kousek postele. Svěřila bych se. Dovolila bych někomu zdolat ty hradby, co jsem si kolem sebe postavila. Jen ta myšlenka mi vžene do očí salvu slz. Ne. Nemohu to udělat. Tohle je jen sen. 
Přejdu ke dveřím a zatlačím do nich.
"DEJ MI UŽ LASKAVĚ POKOJ!" zakřičím z plných plic.
"NENÁVIDÍM TĚ. NENÁVIDÍM TO TU. NENÁVIDÍM VÁS VŠECHNY!" křičím skrze slzy.
Musela jsem to udělat. Vyčerpaná.. se svezu na zem. Nezasloužím si soucit, nezasloužím si lásku, nezasloužím si být... šťastná. Nebyla jsem k tomu stvořena. Byla jsem stvořena cítit tuhle propadající prázdnotu. A nic víc. 
Slyším její vzlyk. Lituji toho. Nechtěla jsem na ní křičet. V nitru ta prasklina, co zeje v mém srdci se prohlubuje čím dál víc. Nechtěla jsem jí ublížit. Ne ještě víc než doteď. 
Chvíli sedím v tichu mého pokoje. Zaplaším myšlenku, že bych ho měla uklidit a hned mi dojde, že je to zbytečné. Slyším hromové kroky, které nejspíš míří k mému pokoji. 
Na chvíli mě zachvátí strach. Stella nejspíš běžela za rodiči a vyzvonila jim, co se stalo. 
Po krátkém okamžiku se kroky dostanou k mé destinaci. Na místo obvyklého zuřivého zaklepání hned zkusí koulí u dveří otevřít dveře. Marně. Zamkla jsem je.
"Mladá dámo, tohle už přesahuje všechny hranice! Měli jsme s tebou trpělivost, ale nebudeš s nikým takhle zacházet. Otevři ty dveře!" rozohní se otec.
Třesu se. Takhle se choval přesně ten den, co se změnilo všechno. Nikdy nebyl na mé straně. Nikdy mě neměl rád. Ten den mi otevřel oči a já konečně uzřela pravdu a tu krásnou lež zahodila za sebou. Prázdnota tehdy vstoupila do mé mysli a já ji nabídla své rámě. Přestala jsem se učit. Přestala jsem se starat. Přestala jsem vnímat. Přestala jsem existovat. Zemřela jsem. Ale přesto tu jsem. 
Neodpovím. Neřeknu nic. Zhola nic. Zapřemýšlím o útěku. Ale jaký to má smysl? 
"No tak! Bude to? Nechtěj, abych ty dveře vyrazil." zahrozí. 
Aťsi. Co mě je potom? Přejdu k posteli. 
"Budu počítat do tří." upozorní mě. 
Jen do toho. 
"Jedna." začne.
Můj pokoj neviděli od toho dne. Docela jsem se divila. Nejspíš bude hrozně peskovat. Nezáleží mi na tom. Už vlastně na ničem. 
"Dva." pokračuje dál.
Převalím se na bok směrem k oknu. Nechci se na něj dívat.
"Tři." vyhrkne a strčí vší silou do dveří. 
Zaskřípe to. Je slyšet, že se něco ze dveří odlomilo. 
Zkusí to znovu s ještě větším náporem. Dveře lehce povolí z pantů. Ještě jedna rána a bude po nich. A tak se taky nakonec stane. Otec prorazí dveře a vtrhne do pokoje.
"MAEVE!" okřikne mě.
Nevěnuji mu pozornost. Jsem ve vlastním světě. Ve svojí hlavě. Nejsem tady. Jsem pryč.
Slyším jak jeho dunivé kroky kráčí k posteli. 
Vezme mě za ramena a nutí mě tak dívat se mu do očí. Já ale stejně nepřítomně skloním hlavu k ramenu a nevnímám ho. 
"Co to má ksakru znamenat? Podívej se na svůj pokoj! Jsi špína. Totální budižkničemu. Jak si tohle můžeš dovolit! Ten pokoj se bude dneska blýskat! Odpoledne budeme mít návštěvu a o tvém chování si ještě promluvíme. Seber se a udělej s tímhle něco! A ty dveře dám do kupy, až se začneš chovat na svůj věk. Dívej se na mě když s tebou mluvím! Jsi ostuda. Dali jsme ti všechno, co jsi kdy chtěla a ty se nám takhle odvděčuješ. Jsi spratek." domluví svůj úžasný monolog a já jen němě přikývnu. 
Pustí mě a já narazím do matrace. Každé jeho slovo jsem slyšela a zarylo se mi hluboko do srdce. Povzdechnu si. 
Než otec odejde, tak si všimne krvavého ručníku který mám hozený přes postelovou opěrku.
"Co to má být?" otáže se zhrozen. 
"Ženský problémy." zamumlám nacvičenou hlášku věrohodným hlasem.
"Nechutný. Ukliď to." zahlaholí a znechucen odejde. 
Předci jen si musím uklidit pokoj. Skvělý. Kvůli nějaký pitomý návštěvě. Jako kdyby si měli udělat tour přes můj pokoj se všemi národními památkovými klenoty. Ráda bych je uvedla: