Gothicqa

Mnesis

 Jeho oči se do mě vpíjí. Skleněné od slz jako ty mé. Slyším hlasitý dupot přes schody a neurvalé zaklepání na dveře.
"Co se to tam děje?!" rozkřičí se otec. Běs, který žhne neutuchajícími plameny mi našeptává do ucha:
Křič. Křič. Křič.
Rozum mi ale radí zachovat klid. Ash si nejspíš všiml mého vnitřního boje a tak i přes slzy odpoví poměrně klidným hlasem za mě:
"To nic, omlouváme se...už se to nestane."
"Dobrá.... Ať už je ale ticho." pohrozí nám otec a v poklidu s podrážděným mrmláním odejde.
"Meave... mluv se mnou. Co se děje?" domáhá se odpovědi.
Nedokážu ze sebe vyloudit hlásku. Jako kdybych svůj hlas někde zapomněla. Možná na tom stromě. Možná ve škole. Možná v tom bordelu, co jsem vyhodila. Vychází ze mě jen vzlykavý skříkot. Mám tolik na srdci a přesto jsem prázdná. Jen křehká skořápka. Mám chuť mu říct ať odejde, ať zůstane, ať mě obejme....ať dokončí rozdělanou práci. Ať mě zbaví tý prázdnoty, ať mě pohltí. Tohle všechno mi teď proudí hlavou a přesto nic. 
Přitáhne si mě k sobě a obejme mě. S vervou. Jako kdybychom se měli vidět naposled. 
Sedím tam a přesto má duše je pryč. Necítím půdu pod nohama. 
"Meave...." zašeptá přes vzlyky.
"Ashi......" zaskřípu. 
Na krátký okamžik se odtáhne a hledí mi do tváře. Nedokážu popsat jak ten pohled vypadá. Dvě zlomené duše tonoucí v jezeru společných slz. Topící se v kolotoči pocitů, který nikdy nezastavuje... jen se občas zpomalí. Je mezi námi napětí. Jako předtím než se nepřátelská armáda dostane přes hranice. Než prolomí zámky, protrhnou brány a nezpustoší zemi. Jsme jako tenký led, který praská pod našimi nohami a s každým krokem je jasné, že se pod námi zlomí a skončíme v ledových hloubkách zamrzlého moře našich pocitů.
"Nesnáším to tu." vyloudím ze sebe, co se zvládnu uklidnit. 
Ash zaskočen mými slovy mě chytí za poškozené zápěstí. Opatrně a s lehkostí, aby mi neublížila. Jemně bříškem palce přejíždí po mé kůži a hladí ji. 
"To jediné... mi pomáhá. Nenávidím život. Nenávidím sebe. Nenávidím tohle všechno." přiznám se. 
"Já to chápu...," začne nejistě., "Ale tohle není řešení..." dodá.
"Já vím..." připustím odměřeně a odvrátím hlavou. Nedokážu se na něj dívat. Nechtěla jsem, aby to věděl. Kdybych nebyla tak plná vzteku, tak by se to nedozvěděl. Možná bych si to vzala do hrobu. 
"Ashi..." oslovím ho nejistě.
Pohlédne na mě. Cítím jeho pohled. Nedokážu se mu dívat do ublížených očí.
"Je mi to líto." omluvím se. Dnes už podruhé. Pomalu se neznám. 
"Já vím. Jen... jen mi slib,... že už to neuděláš.... Kvůli mě. Mám tě rád, Meave. A nechci, abys mi jednoho dne zmizela. Záleží mi na tobě.. a kdybych mohl udělat víc, tak udělám. Nenechám tě v tom. Jsme v tom spolu." promluví ke mě. K mojí duši. 
"Oba máme posranej život." dodám. 
Hořce se zasměje.
"To máš pravdu." přisvědčí.
"Ale, ač je sebevíc hůř... vždycky tu budu." doplní a proplete ruce s mými.
"A já tu budu pro tebe, Ashi." oplatím mu a obejmu ho. Opřu se o jeho ramenu a položím se do objetí. 
Nevracíme se víc k tomu, co se stalo. Ležíme na posteli. Posloucháme hudbu a plujeme vzduchem jako pírka snášející se k zemi, jako listy padající ze stromu. Padáme jako kapky vstříc zemi. A jediné, co slyším je:

I wanna run,
escape from your prison,
But when I leave,
something's missing
I'm not afraid, that's easy to tell
This can't be heaven,
it feels like I'm in hell
You're like a drug
I can't stop taking
I want more 
and I can't stop craving
I still want you,
It's easy to see,
but guess what honey,
You're not that good for me

 Cítím teplo. Ne jen jeho teplo z našeho sevření. Jiné teplo... hřejivé. 
Myslela jsem, že už ho nikdy neucítím. 
Ze zavřené krabice v mé hlavě se ozve zaškubání. Vzpomínky, které jsem v sobě uvěznila se opět snaží dostat na povrch. Má mysl se k ní poslední dobou stáčí, ale já si nedovolím se v ní ztratit. A nechci, aby mi kazila tenhle skvělý moment. 
Teplo, které cítím mě hřeje po celém těle. Cítím ho v srdci. Cítím ho v mysli. Je jako medicína. Hořká ale přesto sladká. Hladí mě a říká: "Bude to dobrý. Všechno přejde. Ta bolest je pomíjivá."
Cítím ji ale jen... když jsem s ním. On mě nadnáší a s ním mohu dýchat čistý vzduch. 
Najednou si to uvědomím. 
Já ho... 
Nezvládnu to dokončit. Jsme spolu přátelé,  ba ti nejlepší už od pěti let. Od toho dne, kdy je otec opustil kvůli jiné. Podepsalo se to na nich. Hlavně na Ashovi. Všimla jsem si, že Layla vždy upředňostňovala Ashley před ním. A Ashovi házela špinavou práci. 
Je to divný ho... , když jsme spolu tak dlouho. Nebo ne?
Nejspíš si všiml, že se neklidně vrtím.
"Jsi v pohodě?" zeptá se a sundá si sluchátko.
"Jo-.Jasně. Vše v naprosto... nejlepším." zakoktám a přitom cítím palčivý oheň všude po tváři a pot, který mě dráždí.
Pousměje se.
"Jak myslíš." 
A vrátí se zpátky k poslouchání.
Odtáhnu ruku a otočím se na bok. Zabořím tvář do dlaní. Nevím jestli studem nebo díky dalšímu divoce točícímu kolotoči v mojí mysli. Nemůžu ho... To je špatné. Nebo dobré? Já nevím! Nevyznám se v tom. 
Ozve se nepravidelné zaklepání na dveře. Oba vzhlédneme.
"Dále!" vykvíknu.
Ve dveřích stojí Layla a matka opírající se o tátu. Jsou už pěkně namol. Řehtají se jako směsice koně a rozhihňaných školaček.
"Máte hlad děcka?" promluví otec očividně nepobaven jejich rejem. 
"Měli bychom jít k... sousedům!" navrhne v područí mamka zabrzděným podnapilým hlasem.
"JÓ!" vypískne Layla, jako kdyby to byl ten nejlepší nápad na světě, "Uděláme párty!" 
"Ne. Vy dva půjdete hezky spát. Už je dost hodin. Vezmete si ložnici, já se vyspím na gauči. A žádné vylomeniny." promluví podrážděně otec.
"Noták!" vyhrkne mamka jako teenager, který dostal od mamky zaracha za nějakou hloupost.
"Jó!" přidá se Layla. "Same, jsi suchar. Měl by ses taky někdy pobavit." 
Otec se podívá na ně jako rodič, kterého jeho děti dohánějí k šílenství a tohle byla pro něj poslední kapka.
Obě je vezme, přehodí si je na ramena jako kdyby vážili sotva kilo a nekompromisně s nimi švihne do ložnice. Jsou slyšet tlumené protesty jako když nutíte si dítě vzít svetr a ono vám stále odmlouvá, že ho kouše. Pět minut spolu zápasí a pak je slyšet jen ticho přerušované opileckým chrapotem. 
"Tak... máte hlad? Objednal bych, když tak pizzu nebo můžu udělat sendviče..?" vrátí se k nám táta.
Ohlédnu se stydlivě na Ashe. 
Ten odpoví jen pokrčením rameny.
Následuji jeho příklad a taky na tátu pokrčím rameny. Ruka mu rychlostí blesku vyletí vstříc čelu a přejede s ní přes tvář podrážděně.
"Snažně vás prosím, dnešek už tak testuje mou trpělivost." zamrlmá. 
"Pizzu?" obrátím se na Ashe v porážce.
"Pizzu." přisvědčí.
"Sýrovou, šunkovou, hawaii?" začne vyjmenovávat jako žák u tabule.
"Fuj, ananas na pizze." odplivnu znechuceně.
Vedle mě jsou slyšet podobné znechucené výrazy.
"Dobrá, ananasovou ne... tedy?" domáhá se nerudně otec.
"Šunkovou?" otočí se pro změnu na mě Ash.
"Půl na půl?" pokusím se o kompromis.
Ash přikývne uznale.
"Dobrá. Jdu to objednat. Hodinku." zhodnotí otec a zavře dveře.