Tears of Happiness

8.kapitola

Bylo mi ho líto, ale zároveň si za to mohl sám. Ale teď je důležité najít Billa. "Bude to v pořádku, ale teď ho musíme najít." pohladila jsem ho po hlavě a odtáhla se od něj. Podíval se na mě, v jeho očích šlo vidět, že ho to vážně mrzí, že řekl takovou hloupost. "Máš pravdu jdeme." utřel si slzy aby ho náhodou někdo neviděl brečet. Mezitím co jsme s Tomem vyšli ven, jsem mu začala volat. "No." ozvalo se po třetím vytočení telefonu. "Jsi v pořádku? Kde jsi? Víš jak se o tebe bojíme?" zasypala jsem ho otázkami. "No jsem někde venku, rostou tu stromy, tráva, lampy, koše a lavičky." no tak ten je total na káry.

BILLŮV POHLED
( Je to jako minulost do současnosti snad chápete )

Setřel jsem si černé slzy od mé řasenky, které mi stékaly po tváři. Potřeboval jsem vypadnout, nadýchat se čerstvého vzduchu. Věděl jsem, že mě Tom bude hledat, proto jsem se rozhodl, že půjdu do nejbližší večerky, tam si koupim Jacka a půjdu si sednout do parku. Otevřel jsem dveře a naskytl se mi hned pohled na Toma který za sebou táhne Y/N. Nenápadně a beze stopy, jsem zmizel z baru. Rychlým krokem jsem zašel do nejbližší večerky, kde jsem si koupil toho Jacka.

Seděl jsem v parku na lavičce, už jsem vypil půlku Jacka a byl jsem total na kopr. Chtěl jsem se ještě napít, jenže mi někdo zavolal. "No." řekl jsem, ani nevím komu, protože písmenka na displeji, byla najednou tak malinká a rozmazaná. "Jsi v pořádku? Kde jsi? Víš jak se o tebe bojíme?" no jo podle hlasu jsem poznal, že je to Y/N. "No jsem někde venku rostou tu stromy, tráva, lampy, koše a lavičky" řekl jsem a u toho se smál. "Zůstaň tam hned pro tebe přijdeme." řekla mi a hned zavěsila. I když řekla, že nemám nikam chodit, tak i tak jsem se zvedl a šel jsem k lampě, kolem které jsme se začal točit a zpívat.

GUSTAVŮV POHLED
Když Tom přilítl že neví kde je Bill, ihned jsme ho začali hledat, jenže jsme se od sebe nedopatřením rozdělili. Už tak půl hodiny se snažíme s Georgem dovolat Tomovi, ale ten debil je nedostupnej. "No a co teď budeme jako dělat?" zeptá se mě George. Jen pokrčím ramenama. "Nevím a nemáš třeba číslo na Y/N?" zeptám se ho, on zákroutí hlavou. "No tak to jsme v prdeli." řeknu mu a pomalu se vydáváme ven z baru. Venku si George zapálil cigo, já nechtěl momentálně jsem neměl chuť. "Jdem asi domu co zmůžeme jiného." povzdechl jsem si.

Šli jsme okolo parku, ze kterého se ozýval neskutečný bordel. S Georgem jsme neváhali a šli jsme se tam podívat. Naskytl se nám pohled na opilého Billa, který se točí kolem lampy a zpívá, upřímně ten zpěv byl otřesný, zpíval falešně. Rychle jsme k němu přišli a chytli ho za paži, aby si šel sednout." Hergot co tady vyvádíš?." zvýšil jsem na něho trochu hlas. "Zpívám si nevidíš a teď uhni, mám koncert." usmál se a začal mávat. Já se plácl přes čelo, protože tohle mi vůbec nechybělo. Bill se z ničeho nic rozeběhl a běžel po parku. "Kam utíkáš, okamžitě se vrať, jinak si mě nepřej." zavolal za ním George. No já se z toho kluka jednou poseru. Rozeběhl jsem se za ním. "Pomoc." začal řvát na celej park, to bude zase ostuda jestli tohle bude v novinách. "honí mě úchyl." křičel a u toho se smál.

TVŮJ POHLED

"Víš sere mě to,  že jsem to řekl, myslíš že mi odpustí?" podíval se mi tak hluboko do očí, že jsem si myslela, že momentálně teď ví všechna má tajná přání. "Hele dej mu čas, podle mě ti odpustí, ale jak říkám dej mu prostor." odpověděla jsem mu. Cesta do parku je ještě celkem dlouhá a až teď jsem si uvědomila, že jsem už měla být, asi tak hodinu, doma. Podívala jsem se rychle na mobil a tam jsem měla jednu zprávu a dva zmeškaný hovory. Rychle jsem zkontrolovala čas a zjistila, že je 22:12. Otevřela jsem zprávy a psal mi strejda.

S: Hele v tomhle jsem ti chtěl nechat jakž takž volnou ruku, ale už máš být půl hodiny doma.

Rychle jsem zvedla telefon a začala mu volat. "No tak kde se couráš." byl celkem podrážděnej, ale snažil se být v klidu. "Promiň, opravdu se omlouvám, ale teď řešíme důležitou věc, nemůžeme totiž někoho najít." vychrlila jsem to na něj a doufala jsem, že to pochopí. "Jakože se ztratil?" zajímal se. "Ne, mi už asi víme kde je, ale je to tu trochu komplikované, máme o něj strach a mně úplně vypadlo, že už mám být doma. Prosím mohla bych tu zůstat, ještě zítra musím ráno upéct ségře dort, takže bych se brzo ráno musela zdejchnout." doufala jsem, že mi to dovolí. "Je to naposledy, pokud to příště nebudu vědět minimálně dvě hodiny dopředu, jdeš domů jasné." souhlasila jsem a pak zavěsila. "Jo." řekl z ničeho nic Tom. Nadzvedla jsem jedno obočí a zastavila se. "Můžeš u nás přespat." dořekl větu. Já jsem se usmála a poděkovala mu. "Musíme to vzít zkratkou." Tom ukázal na cestu, na kterou by mě nikdo nikdy nedostal. "Ne tam nejdu." zvedla jsem prst a zacloumala jsem s ním, před jeho obličejem. "Přece se nebojíš."zkřížil si ruce na prsou a usmál se." Podívej se na tu uličku, je tam tma a vypadá to jako z nějakého fucking hororu, tam mě nedostaneš." otočila jsem se na podpatku a šla pryč, jenže Tom mě chytil za ruku. "Počkej, přísahám že se ti nic nestane." zašeptal a přitáhl si mě k sobě. Byl tak nehorázně hezkej, ale co to tu povídám. "Fajn, ale pokud si ponesu nějaký trauma, máš to na svědomí, jen tak pro info." ukázala jsem na něho prstem. Kývl hlavou a začal se smát. "Jasně tak pojď ty." měl tak krásnej úsměv, že mě to donutilo se začít smát taky.

Šli jsme tou jeho "zkratkou" a já byla zesraná strachy. Vše bylo celkem v klidu, jen do té doby, než mi něco začalo šustit u nohou. Ihned jsem se Tomovi pověsila na ruku a odmítala se ho pusti. "Neboj." přitáhl si mě víc k sobě. Cítila jsem se lépe i když pořád to nebylo nic moc. Když jsme konečně opustili ten les, uličku nebo co to vůbec bylo, pořád jsem se Toma držela jako klíště. "Dobrý už se mě můžeš pustit." usmál se na mě. "Na to zapomeň, táhneš mě tady přes různý prdele, tak teď trp." probodla jsem ho pohledem. On se začal smát a propletl si se mnou prsty. "No jo prosím tě." řekl a už jsme byli kousek od parku. . Tím jsem si byla jistá, protože jsem slyšela někoho, jak ječí pomoc, že ho honí uchyl a při tom se smál tak kdo jiný než Bill by to mohl být.

Když jsme přišli do parku tak George chcal smíchy, Gustav vypadal, že si za chvíli vykašle plíce a Bill vypadal jako neviňátko, které za nic nemůže. "Tak a tady končím, dámy a pánové končim, odcházím domů. Tohle si odneste jak chcete ale já jdu." řekl a už byl pryč. George ten se tam válel ještě smíchy, protože si to natáčel a pouštěl si to pořád dokola. "Bille musíme jít." řekl mu Tom. Bill se na to, ale úplně netvářil. "S tebou já nikam nejdu." zkřížil si ruce na prsou. "Bille prosimtě pojď, klidně semnou, Tom může jít někde za námi, ale hlavně už pojď, jinak za chvíli přijedou fízlové a máme po prdeli." chytla jsem ho za loket a táhla pryč.

Celou cestu se o mě BIll zapíral. Sice je hubenej a nemá skoro žádnou svalovou hmotu, ale i tak se to pronese. Do schodů mu pomohl George, který ho i následně uložil. Gustav, ten už byl dávno v říši snu a Tom, ten si ještě dole dával panáka. "Tak co?" zeptala jsem se George. "Spí jako šípková růženka, tak ho ani nezkoušejte políbit, protože ho chci vidět až zítra ráno." řekl a zacházel už do svého pokoje. Jen jsem Billa ještě pro jistotu zkontrolovala a pak šla dolu, že si ustelu na gauči, tam mě, ale čekalo překvapení. Na gauči ležel Tom a klidně oddechoval. "Tome." lehce jsem s ním zatřásla. "Hmm." zabručel a otočil se na druhý bok. "Tome dělej vstávej, jdi si lehnout do svého pelechu." opět jsem s ním znovu zatřásla. "Už nikam nejdu, lehni si ke mně a jdi už spát." řekl a posunul se, abych tam měla místo. Opatrně jsem si lehla na kraj gauče a zavřela oči. "No bacha koušu." řekl z úšklebkem Tom, ale to už jsem neřešila, protože už jsem upadala do spánku.

~1445 slov~