Tears of Happiness

14. kapitola

Ještě před tím, než začnete číst, se vám chci omluvit, že je kapitola krátká, ale mám v poslední době málo času. Každopádně, další kapitola mi bude trvat trochu déle, než je u mě obvyklé. Je to pro mě tochu obtížné. Doufám, že to pochopíte a přeji přijemné čtení.

________________________________________________________________________________

Po večeři jsme se všichni rozloučili a jeli domů. Doma jsem se vykoupala, vyčistila si zuby a celkově udělala večerní hygienu. Po naší večeři jsem byla úplně hotová a proto jsem se rozhodla, že už půjdu spát. Když jsem ulehla do postele a pomalu usínala, vylekal mě rámus na balkoně. Rozhodla jsem se to ignorovat. Mohla to být kočka, nebo tak něco. Jen jsem se přetočila na druhý bok a chtěla už konečně zaspat, ale z balkonu se ozvala hlasitá rána. Leknutím jsem sebou cukla. Bála jsem se, ale i přes to jsem se zvedla z postele. Musela jsem se jít podívat, jestli se do domu nechce někdo vloupat. Pomalu jsem nakoukla ven, ale nikdo nikde. Vešla jsem na balkon a když mě někdo chytili zezadu za rameno, myslela jsem, že se poseru. Vyjekla jsem a rychle se otočila. "Co tu blbneš sakra!" chytla jsem se za srdce na důkaz mého vylekání. "Promiň, ale..." zastavil se uprostřed věty. Vzhledem k tomu, že byla tma, jsem Tomovi neviděla do tváře. "Stalo se něco?" zeptala jsem se opatrně. Uvědomovala jsem si, že není něco v pořádku, jeho hlas byl roztřesený. Chytla jsem ho za ruku a zatáhla ho do mého pokoje. V pokoji jsme rozsvítila lampičku. Otočila jsem se na Toma, který měl úplně zarudlé oči od pláče. Jen tam tak stál a snažil se vyhýbat mým očím. "Pojď sem." roztáhla jsem ruce, aby mě mohl obejmou. Objal mě tak silně, že jsem myslela, že mě za chvíli udusí. "Copak se stalo?" hladila jsem jeho dredy. On mi jen ještě víc vzlykal do ramene. "To nic, bude to dobrý." snažila jsem se ho nějak uklidnit. Když se ode mně odtáhl vypadlo to jako kdyby měl záchvat paniky. "Tome, je potřeba, aby jsi se uklidnil." přejela jsem konečky prstů po jeho roztřesené ruce. "Jenže já nevím jak." vzlykal. V tu chvíli mi ho bylo líto. Sama vím, jaké to je. "Zkus zhluboka dýchat." řekla jsem mu. Snažil se, ale přes jeho nepřetržité vzlyky to nešlo. Vzpomněla jsem si ještě na jednu věc a tou bylo zmáčknout mu zápěstí, nic nefungovalo. Rozhodla jsem se proto udělat šílenou věc, u které jsem si byla jistá, že zafunguje. Stoupala jsem si před něj a spojila naše rty. Chvíli mu trvalo, než vůbec vstřebal, že se něco stalo, ale vzápětí začal spolupracovat. Zase se mi začaly podlamovat kolena. Kdyby jen věděl, co se mnou dělá. Když nám oběma došel dech, odtáhli jsme se od sebe. Opět jsem se musela červenat až na prdeli, ale tentokrát jsem neměla kam utéct. Ani jsem nemohla. Když jsem mu viděla do tváře, už byl jakž takž v klidu. Záchvat byl pryč. "Děkuju, já nevím...." dala jsem mu prst na rty. "To nic." usmála jsem se na něho. Dala jsem mu ruku na tvář a prstem přejela po jeho piercingu ve rtu. Podívala jsem se mu do očí, které momentálně jiskřily. On se na mě pousmál a znovu spojil naše rty. Tentokrát to bylo kratší a jemnější. Objala jsem ho kolem krku a doslova fetovala jeho nádhernou vůni. "Mohl bych u tebe dnes zůstat přes noc?" zašeptal mi do ucha. "To víš že jo." pošeptala jsem zpět. Dneska už jsem nechtěla řešit co se stalo. Je jasné, že by se mu ten stav mohl klidně vrátit. Po našem dlouhém objímání se Tom šel vysprchovat. Já si mezitím sedla na postel a projížděla Instagram. Chtěla jsem už odložit telefon, ale bohužel mi to překazil Bill, který mi zrovna napsal. 

 BILL: Nevíš kde je Tom? Mám o něj hrozný strach. 

 Y/N: Je u mně a myslím, že tu právě prodělal emocionální zhroucení.

 BILL: Sakra, a nevíš co se stalo?

 Y/N: No to bych se měla spíš ptát já, ale nic mi neříkal.

 BILL: Opravdu netuším, zkus se ho na to zeptat.

 Y/N: Dneska už se ho na to ptát nebudu, je úplně ko.

 BILL: Ok, díky a řekni mu prosím, ať se zítra aspoň ukáže, abych věděl že je v pořádku.

 Jen jsem souhlasila a pak moje oči padly na dveře koupelny které se otevíraly. Tom, který vycházel z koupelny, byl jako tělo bez duše. Ano, já vím, že jsem říkala, že se ho na to nezeptám, ale musela jsem. Vstala jsem a přistoupila k němu. "Tome, ať se stalo co se stalo, víš, že mi to můžeš říct." řekla jsem mu. "Já, já prostě nemůžu." povzdechl si a otočil se ke mně zády. "Dobře, nemusíme to řešit, jestli nechceš." řekla jsem mu. "Tak a už je načase jít na kutě." řekla jsem.

~800 slov~

Ahojky, dufám že se vám kapitolá líbí. Mějte krásný zbytek dne a papa ❤️.