2

159 7 0
                                    

Následujících několik hodin jsem měla hlavu v jednom kole. Myslela jsem na večer, naše přátelství, ale hlavně i na dnešní napětí mezi námi. Nikdy předtím jsem k Dennisovi nic necítila, byl to pro mě druhý bratr, tak proč se teď muselo všechno změnit? Oba máme dost svých starostí a řešit něco, co existuje jen v mé fantazii by jen zbytečně přilévalo olej do ohně. V dohodnutý čas jsem prošla hotelovou halou a vyšla ven. Lehký vánek přeběhl po mé pokožce až mi naskákala husí kůže, ale i přes to bylo pořád dostatečně teplo na černé šaty, které obepínaly mou postavu. Ubytování bylo v odlehlejší části města, díky tomu se svět kolem zdál jako ubírajíc se ke spánku. Lidí procházelo jen po málu a parkoviště bylo jen zpola plné. Rozhlédla jsem se a uviděla Dennise stojícího u auta. Měl sklopenou hlavu ke své ruce a popravoval si zlaté hodinky na zápěstí. Měla jsem okamžik jeho nepozornosti na to, abych si ho prohlédla. Pruhovanou košili měl u krku rozepnutou na 2 knoflíky, a světlé vlasy měl sčesané dozadu. Vypadal uhlazeně, profesionálně, ale pořád uvolněně. Vzhlédl ke mně a usmál se, zatímco jeho tělo vyzařovalo jeho obvyklé, sebevědomé charisma. Znovu mi to připomnělo, jak moc ho obdivuji. Jak je pro mě důležitým a dobrým kamarádem. Možná moje pocity byly jen představy.

S malým úsměvem jsem ho pozdravila a nasedla do auta na místo spolujezdce. "No konečně!" ozvalo se zaburácení. Otočila jsem se na zadní sedadlo. Jeho sestra seděla na jednom ze zadních sedadel a vypadala dost unaveně, pravděpodobně kvůli závodu. Na druhé straně seděl můj bratr a skenoval mě pohledem. "Všechno ti hrozně trvá, Noora. Byl jsem nachystaný asi půl hodiny před tebou a to jsem se začal chystat později," řekl Peter a zapadl nabručeně hlouběji do sedadla. "Jako malý," sykla jsem. Chová se jako malé dítě.

Cesta do klubu byla rychlá a velice tichá. Emilie nepronesla ani hlásku a můj bratr upíral svůj pohled na cestu, jako by něco hledal a sám nevěděl co. Když jsme zaparkovali a dorazili do klubu, ohlušila nás hlasitá hudba. Prostory byly plné lidí a atmosféra byla velmi živá. Sem tam problikly fialové, růžové i modré světla a vzduch zaplnil efektový kouř. "Arthur! Jdeme za ním!" snažil se Dennis překřičet hudbu, zatímco se protlačoval davem lidí k jednomu z boxů. Seděl tam Arthur s dalšími jezdci. Vypadalo to, že se bavili a užívali si večer. Arthur se smál něčemu vtipnému, co zrovna vyprávěl Paul, když si všiml naší skupiny. Pozdravil se s kluky, Emilii objal kolem ramen a mně políbil hřbet ruky s malým lišáckým úšklebkem. "Už jsem se bál, že nepřijdete. Dennis nevypadal zrovna nadšeně po dnešním závodě. Ale myslím si, že mu to dnes jenom prospěje,"

"A tebe tvé umístění netrápí?" naklonila jsem hlavu na stranu. Chtěla jsem ho trochu vyprovokovat, ale zároveň mě jeho klidné vystupování celkem udivovalo. "Trápí, to samozřejmě, jen to umím líp skrývat, chérie," Artur se nikdy neostýchal, pokud jde o dívky. Právě teď hrál hru, kterou si nesmírně užíval a toho jsem si všimla i já. Zaujalo mě to. Díval se na mě s typickým úšklebkem, který za něho řekl víc než kterákoliv slova. "Dnes jsi mě celkem překvapil. Nevěděla jsem, že mě znáš,"

"Dennis je mi z lidí z přípravky asi úplně nejblíž, myslíš si, že o tobě nikdy nemluvil? A navíc. Potkávali jsme se skoro každý trénink i závod v padoku, všiml jsem si tě. Dopomohl k tomu i incident, kdy jste se s Paulem srazili a tvoje káva skončila na jeho triku. Do teď nezapomenu na to, jak Aron pištěl,"

"Bylo to ledové kafe, nikdo nepřišel k úrazu!" namítla jsem na svojí obranu, ale vzápětí se rozesmála stejně jako Arthur. Neubránila jsem se úsměvu. Líbil se mi Arthurův smysl pro humor. "Nezajdeme si sednout někam, kde je větší klid?" zeptal se brunet a vzal ze stolu dvě sklenice s drinky. Ucítila jsem v ten moment pohled na mých zádech. Jako bych měla na kůži terč a někdo ho propaloval silou vůle. Ignorovala jsem to. V tu chvíli mi to přišlo, jako bych ignorovala vlastní rozum a pouštěla se do propasti. Všechno mi přišlo uspěchané. Seznámení s Arthurem a celkově vztah, který se mezi námi začal tvořit. Ale na druhou stranu jsem si stála za tím, že by život bez riskování a spontánnosti nestál za to. 

Našli jsme klidné místo na terase klubu a sedli si vedle sebe na dřevěnou lavici. Teprve z tohoto místa šlo vidět, jak noční život města pod rouškou tmy ožívá. Ulice byly plné lidí, světelné cedule podniků prosvětlovaly cesty, a z každého rohu se linula jiná hudba. Podívala jsem se na Arthura, který se na mě usmál a podal mi drink.

"Jezdíš i ty, nebo jsi jen podpora pro Dennise?" usrkl ze svého drinku. "Nejezdím, ale formule jsou součástí mého života. Naši rodiče jsou dobří přátelé a v dětství jsme trávili dohromady snad každou chvíli. Jezdila jsem motokáry, dokonce i závodně s Dennisem, ale pak jsem měla menší nehodu a rodiče mě od toho adrenalinu odřízli. Vlastně obě rodiny mě od toho drží dál, takže teď sedím na tribunách a fandím,"

"A chybí ti to? Závodění, adrenalin, motokáry?" naklonil se dopředu a zapřel se o své nohy, aby na mě lépe viděl. "Byl to můj život," přiznala jsem. Pravý koutek mi jemně škubl v úsměv a pohled se zabodl do železného zábradlí za Arthurem. Už je to dlouho co jsem vzpomínala na mé závodění. Od nehody se mi celý svět změnil. Když se dostanete do bodu, kdy je pro vás sport část života a ne jen koníček, jen obtížně se dokážete smířit s koncem. Je to jako když vám vezmou kus vaší duše. Těžce se na takové věci vzpomíná, a pokaždé když o tom vyprávím, kousek mě se snaží tvářit bezstarostně. Schovávám za úsměvem bolest, stejně jako každý z naší generace.

"Závodila jsem od svých šesti let a vždy to bylo něco, co mi dávalo pocit svobody. Všichni mě od toho odrazují a já to chápu, ale občas přemýšlím jaké by to bylo znovu sedět za volantem," vzhlédla jsem k Arthurovi a všimla si jak mě pozoruje. Soucitným, ale zároveň chápajícím pohledem. "Dokážu si představit čím procházíš," zvedl jemně pravý koutek úst. "Závodění je součástí mě. Já a Charles jsme na okruhu pomalu vyrůstali. Celý můj život se odvíjel od rychlosti a adrenalinu. Takže vlastně bylo samozřejmostí, že budu závodit taky. Je to můj osud. Otec a strýc mi vždy říkali, že je to v naší krvi," pokrčil rameny a usmál se. Měl krásný hřejivý úsměv, ale i přes šero kolem nás, jsem zahlédla mráz v jeho očích. "Je to vyčerpávající nést jméno Leclerc?" 

Jemně škubl obočím. Překvapila jsem ho touto otázkou a upřímně sebe taky, ale chtěla jsem o něm vědět víc. Pohledem zašmátral na zemi, jako by hledal odpověď napsanou na svých tmavých teniskách. "Občas. Charles je můj vzor a největší opora. Dal bych za něho život. Ale někdy ten stres a tlak ze všech stran.. Je to vyčerpávající, Noora. Z každé strany poslouchám, že jsem bratr TOHO Charlese Leclerca a cítím, jak všichni očekávají, že se mu musím vyrovnat. Svého bratr zbožňuju, ale je to občas těžké být jeho mladší sourozenec," Arthur se opřel o opěradlo lavičky a vypil poslední zbytky drinku ze sklenice. Otupěle jsem se na něho podívala. Nečekala jsem, že by se mi mohl otevřít. "To chápu, ale myslím, že i když jsou chvíle v životě, které nejsou úplně nejlehčí, nesmíš to vzdát," 

"Možná ti vesmír do života posílá takové situace a pocity jen kvůli tomu, abys na sobě pracoval a dokázal si, že jsi dobrý takový jaký jsi!" usmála jsem se na něho a doplnila "Nezapomínej, že dokonalost je jen úhel pohledu,"

"Můžou tě posílit, ale nemusí. Všechno je takové, jak si to uděláš," malý úsměv mu na tváři zůstal jen pár sekund a pak rychle zmizel. Atmosféra se okamžitě změnila. Možná jsem řekla něco, co jsem neměla. Obrátil svou sklenici dnem vzhůru, dopil drink a zvedl se z lavičky. Popravil si černé triko kolem ramen, rukou si prohrábl tmavé vlasy a až úplně na konec shlédl mým směrem. "Noora, v životě jsou chvíle, kdy je všechno o tolik jednodušší, a tohle byla jedna z nich," řekl. Nechápavě jsem na něho zamrkala. "Chci tím říct..."

"Jsi opravdu fajn a jsem opravdu rád, že jsi dnes přišla. Vždycky ses mi zdála být přesným opakem toho, jak tě líčil Dennis. Nikdy jsem mu nevěřil, ale teď..." nechal větu rozplynout v tichu, věnoval mi poslední pohled a prošel kolem mě do budovy. Bez dalších slov zmizel. Co se právě stalo?

Byli jsme jediní v chladném večeru sedící na terase a teď jsem tam byla sama. Za zády jsem slyšela jak přes skleněné zdi duní hlasitá hudba a až teprve v ten moment jsem si uvědomila, že mě zima štípe na rukou. Snažila jsem se zpracovat to, co se právě stalo. Proč Arthur odešel? Nechápala jsem, co se pokazilo a cítila jsem, jak mi srdce úzkostlivě poskakuje v hrudi. Pomalu jsem si přehrávala náš rozhovor v hlavě, až mi nakonec v myšlenkách uvízla jeho slova "Vždycky ses mi zdála být přesným opakem toho, jak tě líčil Dennis. Nikdy jsem mu nevěřil, ale teď..."

Musím najít Dennise.

Maybe next timeWhere stories live. Discover now