Píseň duše✓|²⁰²³

VIII.

Mariana

,,Tak jsem tě konečně našel," zaslechla jsem náhle za mými zády hlas, jenž mi byl velice povědomý.

Na to jsem se opatrně zvedala ze země a pomalinku otevírala oči. Všude kolem mě panovala naprostá tma. To místo, kde jsem se nacházela, jsem vůbec nepoznávala.

Onen hlas patřil muži.

A když pomalu, ale jistě, docházelo na světlo, spatřila jsem pod svýma nohama dřevěné parkety a nízký strop nad mou hlavou.

Takže jsem se nacházela vprostřed nějakého snového podkroví, i přesto jsem to tady vůbec nepoznávala.

Kolem mě se vznášely první chomáče prachu a v rozích se povalovaly staré, téměř rozpadající se dřevěné krabice.

Zajímalo mě, co se v těch krabicích nacházelo, ale momentálně na nějaké prozkoumávání vážně nebyl čas. Vpád jistého cizince do mé snové říše byl daleko zajímavější, ale zároveň děsivý.

Ano, já už si zažila mraky snů, ale v žádném z nich jsem se nenacházela na půdě nějakého téměř chátrajícího domu.

A tuto další zajímavou poznámku si asi zapíši do svého bloku. Vždycky, když se mi o někom zdálo, viděla jsem jej jako postavu ve hmotném světě. Nyní jsem dotyčného, i přesto, že hovořil mužským hlasem, spatřila jako entitu. Duši.

Duše zkrátka neměla tvar daného člověka, byla to prostě jen energie. Energie někoho, kdo mě přišel navštívit, když ve hmotě určitě nemohl, a sny vždycky pro takovéhle věci byly přímo živnou půdou.

Jak zvláštní, jeho energie se stotožnila s tou mojí, někdo by řekl, že jsme oba dva hráli stejnou melodii.

,,A kdo vlastně vůbec jsi?" Nedalo mě to, musela jsem se zeptat, i když mě můj vnitřní hlas vedl správně, i tak jsem se nechtěla vyvést z omylu.

Mohl to být někdo z mých zesnulých příbuzných. Kamarádka, starý známý. Těch možností byly mraky.

Jenže proč jsem se nacházela na půdě nějakého podvědomého domu? U nás na půdě jsem nebyla, tím jsem si byla jistá. Takhle naše půda prostě nevypadala. Na naší půdu byl vstup přísně zakázaný.

Tenkrát jsme tam vlezli s mým bratrem a naši dělali, jakobychom oba dva spáchali nějaký přestupek.

Od té doby jsem se na žádnou raději neodvážila, jen čert ví, co za tajemství tam má rodina po celá léta ukrývala.

,,Jsem přeci tvůj manžel," odvětila mi ona entita s naprostým ledovým klidem, kdežto já nevěřícně zamrkala očima.

Vždyť žádného manžela přeci nemám.

Ne, někdo se určitě silně musel zhulit a vožrat, jinak si to neumím vysvětlit.

A teď mi tady vykládá, že jsem jeho manželka.

,,Hledal jsem tě celé dlouhé věky, a teď jsem konečně rád, že jsem tě našel,"

Naneštěstí pokračoval a já stále zůstala šokovaná.

,,Se mnou jsi v bezpečí, nic ti nehrozí. Všichni už dávno umřeli, teď nám je konečně přáno. Vždycky nám bylo přáno, jen okolnosti to nedovolovaly. Teď už ano, ty má spřízněná duše, moje věčná lásko,"

Místo odpovědi jsem pouze nevěřícně zamrkala. To si vážně dělá ze mě srandu? Ne, určitě musel být zhulený.

,,promiňte, ale asi si mě s někým pletete," snažila jsem mluvit naprosto klidná, ale hlas se mi místy zadrhával. Proč? Protože to mé instinkty cítily správně, jen já tomu nevěřila. To jsou kecy.

Nikdy jsem nevěřila na kecy jako spřízněné duše, dvouplameny a další podobné ezo sračky. Ani mě to k duchovnu netáhlo. Ale on si očividně stál za svým. On to prostě věděl už dávno, odněkud. Jen já se tvářila jako skeptik.

,,Merry, však tobě to časem dojde také,"

,,patříme k sobě,"

Ne! Ne! Ne! A ještě jednou Ne!

,,Eh, koukej zmizet!" Začala jsem kolem sebe komickým způsobem máchat oběma rukama ve snaze entitu zahnat, ale místo toho jsem ublížila spíše sobě.

,,Au!"

^_^_^_^_^_^

,,Jááu! Doprkýnka!" Vyjekla jsem celá upocená a automaticky si sáhla na čelo. Jak jsem mohla zjistit, opravdu mě z čela stékala krev a v mém nitru neustále setrvával pocit z onoho snu.

Po vteřině jsem se natáhla po budíku na nočním stolku a s potěšením zjistila, že bylo teprve půl jedné odpoledne.

Ano, po nějakém čase jsem si zvykla po nočních směnách spát takhle dlouho. Zpočátku jsem s tím chvíli bojovala, než si mé tělo zvyklo na zcela jiný režim. Teď si spánek užívám.

Mohla jsem ještě spát, ale už jsem nemohla zabrat, hlavou se mi mezitím honil ten sen. Dříve jsem to měla tak, že jsem většinu snů okamžitě po probuzení zapomněla, ale tenhle se mi vryl do paměti. Někdo říká, že pokud si člověk pamatuje sen i několik týdnů poté, je to spíše zpráva. Já na tohle prostě nevěřila.

Okamžitě jsem zakroutila hlavou, abych zahnala ten odporný pocit, jenž se mi usadil pod prsy.

A jak jsem řekla, spát se mi už nechtělo, tak jsem se nemotorně vyhrabala z postele, převlékla se a šla si udělat kafe.

Do práce jsem měla mraky hodin, ale už jsem prostě nechtěla. Snad mě co nejdříve přejde i ten hrozný pocit.

,,Ranní" káva mě sice probrala, ale ani tak jsem se necítila vůbec friše.

Říkám ,,Ranní" protože to mám po těch nočních převrácené. Kávu jsem pila vždy brzy ráno, teď si ji vychutnávám pozdě odpoledne.

No jo, prostě pozdní kafe.

A zatímco jsem si onen kofeinový nápoj s chutí vychutnávala, myslela jsem na toho, jehož návštěva v mém snu mě pěkně rozladila.

Já přeci neměla žádného manžela.

A nebo se možná mýlím, ale v tomhle případě to vím. A byla jsem si jistá jako že se já jmenuju já.

Můj život začíná být vážně zajímavý na to, jaký start tehdy měl.

___________________________________________

K tomu už nemám co dodat....😁
Doufám, že si užijete čtení a mockrát děkuji za vaše komentáře a hlasy.❤️❤️

StephanyeH 🤓