ARIANNA Přípravy v našem domě byly v plném proudu. Najmutý personál nervózně pochodoval po obývací místnosti a nechal na sebe házet rozkazy, které volala moje matka. Neustále kontrolovala a přerovnávala což donutilo pár zaměstnanců házet kritické pohledy. Zasmála bych se tomu, kdyby tu nebylo tolik cizích lidí, Ilarila vedle mě byla méně zdrženlivější a smála se poměrně nahlas. Matčin pohled se usadil na nás. Z lehkého mračení její výraz polevil a stal se jemnější, když přetrvávala na smějícím se dítěti. Dlaň jsem přitiskla na Ilariino rameno a mírně zatlačila, vzhlédla a její oči byli plné neporozumění, smích ustanul. Přikývla jsem na znamení, že je to takhle správně.
Mamka se přesunula k nám, podívala se mezi nás, než řekla formálním tónem, který používala vždy, když byli lidi kolem nás: ,,Proč nepočkáte ve svém pokoji? Švadlena tu bude co nevidět," dořekla s pohledem na její zlaté hodinky. Přikývla jsem a popadla sestru za ruku, nevzpírala se, už dávno pochopila, že věci v našem světě nedávaly smysl, chránili jsme jí před tím co obnášela práce našeho otce a bratra, ale ani sladká nevědomost nemohla trvat věčně.
,,Ten transparent příjde k hlavním dveřím! Ne tam!" křičela matka na nějakého nebohého člověka, který se snažil jen dělat svou práci, ale máma byla neponaučitelná a chtěla mít všechno podle sebe a perfektní.
Poslala jsem Ilarii dolů pobavený pohled, aby viděla, že odměřenost z veřejnosti občas sklouznout může. Také se naoplátku usmála a více stiskla moji ruku. V téměř desíti letech byla Ilarie velice pozorná, chytrá, krásná a hlavně přizpůsobivá, což se jí bude jednoho dne hodit, až si bude muset vzít nějakého muže.
Když jsem otevřela dveře do svého pokoje, vypotácel se z těch svých můj mladší bratr Flavio, stejně blonďaté vlasy jako ty mé v rozcuchu a vlhké. Vylezl bez trička v teplácích, které mu viseli nízko na bocích. ,,Víš co ti matka říkala o stylu oblékání," použila jsem rovný tón. Vyslal mi žraločí úsměv a pokrčil rameny: ,,je mi to jedno," kývla jsem. Možná potřeboval dostat další varování od mámy.
Vplula jsem místo další hádky do svého pokoje v patách jsem měla ty dva. Klesla jsem na postel a opřela se o její čelo. Flavio zavřel dveře a Ilaria se přidala ke mně na posteli, lehla si na záda a stočila hlavu do mého klína. Flavio se posunul také na postel a dostal se vedle mě, taktéž zapřený o čelo postele. Prohlédla jsem jeho rameno, jeho nově nabarvenou kůži. Tetování se skládalo z italského nápisu: Un altro occhio, un'altra mano, protezione. Jedno oko, jedna ruka, ochrana, nápis byl obalený kruhem přes celé rameno, který obnášel ostří trnů od růže. Polka jsem při uvědomění, že Flavio už nebude můj malý bratr, byl zasvěcený do něčeho temného a nepropustného a já s tím nemohla nic dělat. ,,Co tak koukáš?" zeptal se s jasně vytvarovaným úšklebkem na rtech. Nenechala bych přistihnout své emoce, než jsem čelila Flaviovi, tak se můj výraz proměnil jako stoický kámen. ,,překvapuje mě, že jsi už zasvěcený, otec se nezmínil," řekla jsem namísto nějakého emocionálního výbuchu, zpět jsem vrátila pohled na naší sestru v mém klíně a procházela jsem jejími hnědými kadeřemi. Zasmál se veselým tónem: ,,už jsou to tři dny a jsem hrdý na to kým mohu být," pro něj to znělo přijatelně, normálně, ale mně se nelíbila představa co bude muset v krátké budoucnosti dělat. Chtěla jsem položit otázku, která mě pálila na jazyku, ale nemohla jsem před Ilarií. ,,Už jsi..?" nedořekla jsem svou otázku, protože by to Ilaria nemohla pochopit, přikývl a mě polil z realizace studený pot. ,,Co jsi udělal, Flavio?" zeptala se Ilaria ze svého místa na posteli. Věnovala jsem svému bratrovi rýchlý, smrtelný pohled. Zasmál se s arogancí, kterou míval posledních pár let. ,,Nic vážného, jen jsem pomohl v práci tátovi," ujasnil ji a ona přikývla jakoby tomu rozuměla.
Ozvalo se jemné zaklepání na dveře: ,,vstupte," zavolala jsem hlasitě. Máma strčila hlavu dovnitř s malým úsměvem, ale když spatřila Flavia bez trička, zamračila se. ,,Přišla švadlena s asistentkou, počká na vás v pokoji pro hosty," přikývla jsem a donutila Ilarii se posadit. Flavio se dostal na nohy s úšklebkem: ,,a ty se převleč, za dvě hodiny čekáme hosty," Flavio nepůsobil děsivě jako ostatní zasvěcenci, ale tušila jsem, že se to brzy změní. Vyšplhala jsem na nohy a Ilarila se posadila na posteli s nohama spuštěnýma k zemi. Maminka se spokojeně usmála, že jsme vyhověly jejímu rozkazu, odešla a zavřela dveře. ,,Pojď," pobídla jsem svou sestru, která vypadala trochu nervózně. S povzdechem jsem se snížila do úrovni jejich očí, pokusila jsem se udržet přátelský tón. ,,Není se čeho bát, je důležité si i před ženami jako je švadlena udržet klidnou tvář," rychle přikývla, ale nebyla jsem si dostatečně jistá, že rozumí mým slovům. ,,Je to jako chodit na maškarní plesy, co se na nich nosívá?" zeptala jsem se, se zdvyženým obočím. ,,Masky," pronesla rozpačitě, souhlasně jsem přikývla: ,,a přesně takovou masku musíš nosit i mimo náš domov, je to to nejcennější co můžeš vlastnit. Ochrání tě to, věříš mi?" v jejich očích se usadila realizace, trochu se usmála než přikývla. Narovnala jsem se a natáhla k ní ruku, kterou přijala.
Před zaklepáním na hostinské dveře jsem Ilarii znovu věnovala pohled, který vrátila s klidnou tváří. Přizpůsobila se mému rozkazu, ale nebyla jsem si jistá jak dlouho jí to vydrží, byla stále dítětem.
,,Slečno Dyamonth," ujala se mě švadlena a mé sestry její asistentka, obdarovaly nás každá vřelým úsměvem, než mi představila šaty, které pro mě vytvořila. Šaty viseli na ramínku, dlouhé až k podlaze. Asistentka se odpojila od Ilarie, aby mi pomohla dostat se do šatů. Tentokrát mi perfektně sedly, vrátila se zpět k Ilarii. Zkontrolovala jsem svůj odraz v přistaveném zrcadle. Vypadala jsem dospěle, šaty zvýraznily mou dýlku a štíhlost. Vysoký límec a mělčí výstřih, bílá barva měla zvýraznit mou nevinnost na mém věčírku, který byl oslavou mých osmnáctých narozenin. Nebyla jsem ten typ co by se vzdal společenské akce, ale něco tak osobního bych sdílela nejraději jen se svou rodinou. ,,Vypadáte báječně, slečno Dyamonth," řekla s úžasem v hlase švadlena, asistentky pohled se zastavil také na mých šatech: ,,to vypadáte," potvrdila. Švadlena spěchala pro krabici, která ležela na stolku, otevřela jí a postavila na zem přede mně odpovídající barvu, vysokých lodiček. Nepříjemnost mnou projela jako ostří nože, takové boty slibovaly celovečerní bolesti nohou. ,,zkuste je," ozvala se najednou, když jsem zůstala stát a nic nedělala. Vzpamatovala jsem se a s neochotou vklouzla do bot. Byly nádherné, ale nové, což znamenalo nepružnost a jejich výška mi dělala obtíže s udržením rovnováhy. Nejraději bych tyto boty skopla na zem a zůstala bosá. Otočila jsem se pomalým pohybem a podívala se na Ilariu. Vypadala úchvatně ve svých mátových šatičkách po kolena s jasně zelenou mašlí uvázanou okolo trupu. Narozdíl ode mně stála v balerýnkách, které odpovídali barvě jejich šatů. Zkontrolovala svůj odraz v zrcadle, takže jsme se teď viděly obě dvě.
Zdravím, když jsem měla ještě kupu času, tak jsem začala pracovat na tomto díle, kde JB nehraje roli. Je to útržek vytržen z kontextu, nikoliv začátek. Tudíž bych vás chtěla požádat o názor, doufám, že budete mít příjemné čtení. Děkuji. :* *****
