Píseň duše✓|²⁰²³

IX.

Matyas

Na to jsem se jednoho krásného dne rozhodl, že si vyrazím na procházku do lesa nedaleko. Vše, co jsem si potřeboval vyřešit, jsem měl vyřešené. Nyní jsem si potřeboval urovnat své myšlenky.

Cestou jsem přemýšlel hlavně nad svým životem a jak se to v poslední době stihlo tak zamotat. Ten příběh prostě neměl konec ani začátek, jen chaoticky uspořádané věty, emoce, které by jednoho zmátly, zvláštní sny a mnoho dalšího.

Samozřejmě jsem se pozastavil taky nad těma dvěma. Během našeho společného setkání se mě pokaždé zmocnil pocit, že si je odněkud pamatuju. Jasně, setkali jsme se kdysi úplně poprvé, jenže tohle bylo zkrátka zvláštní, jakobychom se znali už hodně déle.

Tuhle mi Franz říkal, že na mě nikdy nezapomněl. Ne na to, co jsem mu ,,tehdy" udělal. Ale co já mu tehdy udělal? A kdy vůbec proběhlo to ,,tehdy"? Vždyť je znám teprve chvíli.

Dělo se tu něco hrozně zvláštního. No a pak mi život přinesl Marianu. To už jsem si říkal, že mě vážně nic nepřekvapí a že už jsem zažil opravdu všechno. Vybavil se mi zas a znovu onen sen, kdy jsem ji tvrdil, že je moje manželka. A jak říkám, nerozumím tomu. Karty mi také moc neřekly.

Když jsem naposledy navštívil Ellenu, mojí oblíbenou ezotoričku, také mi moc nepomohla. Karty prý hovořily o nějakých karmických poutech, o jejich vyřešení, o mé údajné spřízněné duši, jež měla být jistá Merry, o tom, jak moc na sebe mám dávat pozor, že jediným vykonaným dobrým skutkem bych mohl tohle všechno odvrátit.

Netuším, možná jsem si ten výklad vzal moc k srdci a pak se mi objevil tenhle sen. A nebo to má jiné vysvětlení. Prostě jsem nevěděl. Někdo mi tuhle říkal, že čas je prý na takovéhle věci nejlepší pomocník.

Uvidím.

Ani záhadná magnetická přitažlivost mi moc nepomáhala. Jak mě mohl během tak krátké chvíle začít přitahovat člověk, kterého jsem znal sotva několik týdnů.

Zpočátku jsem vnitřně bojoval.

Až jsem si nakonec uvědomil, že utíkat před sebou samotným bylo naprosto zbytečné. Mé myšlenky a pocity byly zkrátka hrozně intenzivní.

Myslel jsem na ni 24/7.

Někdy jsem si připadal jako totálně zabouchlej, posedlej magor. Do toho tohle všechno a já už zkrátka neměl kam utéct. A to jsem ji měl dvanáct hodin na očích. Musel jsem si dávat pozor, abych se neprozradil. I když mé třesoucí se ruce hovořily zcela něco jiného. Když se mě ptala, z čeho jsem tak rozpolcen, nedokázal jsem ji ani lhát natož normálně odpovědět. Mé věčně věku rudé tváře jsem obhájil tím, že mi bylo hrozné vedro, i když venku panovaly příjemné teploty.

Prostě...

Někdy bylo lepší mé výmysly nechat bez komentáře.

Často jsem se musel smát sám sobě, tak šílené to bylo.

Po nějaké chvilce jsem dorazil na místo, kde se nacházela malá dřevěná lavička, přesně pod mohutným stromem, jehož listy dělaly příjemný stín.

S klidem jsem se usadil, kdežto mě najednou cosi vyděsilo.

Bylo to šumění listí a následně kroky, jenž se neustále přibližovaly.

Mé srdce začalo znovu tlouct, strach mi svíral žaludek a celý jsem se potil.

Kdo to asi mohl být?

Říkal jsem si, jak nebezpečný pro mě bylo bejt v lese sám. Okamžitě mě napadla myšlenka vrátit se zpět, ale když už jsem ušel takový kus cesty, přišlo mě to zbytečný.

Kroky se neustále přibližovaly a mě opakovaně přepadl zvláštní pocit. Jistě byl nepříjemný, ale nedokázal jsem jej slovy popsat.

,,Ále ale ale!" Ozvalo se náhle z nitra lesa. Hlas, jenž patřil muži. Hlas, který jsem bytostně nenáviděl. Na to jsem se k dotyčnému otočil čelem a vrhl po něm opovrhující pohled.

,,koukám, že jsi tu dneska konečně sám,"

,,Dneska neutečeš," na to se onen německej rozhlédl kolem a svůj pohled přesunul zpět na mě. Opravdu jsem byl tak nervózní, že bych ju mohl aj rozdávat.

,,A jak já sám vidím, tak ty taky, Markusi,"

,,Heh," uchechtl jsem se po vteřině a pokrčila lhostejně rameny.

,,Kdes nechal své siamské dvojče?" Optal jsem se jej a čekal, co z něj nakonec vyleze za blafy.

,,Copak? Je ti po Franzíkovi smutno? A  co se vůbec staráš?!"  Odplivl si znechuceně a já svůj pohled musel svěsit. Vážně mi bylo nepříjemně.

Už z jeho samotné přítomnosti se mi dělalo špatně, v duchu jsem se modlil, abych neomdlel. Nikoho jiného jsem u sebe neměl a Markus by si do mě s radostí ještě kopl. Tak jsme se nenáviděli.

,,Tak co?"

,,Máš to?"

Pořád jsem netušil, o čem to mluvil. Co jsem měl mít? Přísahám, nic jsem nevěděl. To oni si něco evidentně vzali do hlavy.

,,Nechápu co to pořád meleš," prskl jsem vzteky pro změnu já a on jen znechuceně zapoulel očima. Už takhle se mi otevírala kudla v kapse. Stačilo opravdu málo.

,,Však ty moc dobře víš, o čem tu mluvím. Tak ze sebe nedělej ještě většího pitomce, než jim jsi," pokračoval i nadále zatímco se ke mě začal nebezpečně přibližovat. Jenže tentokrát se mnou nebyl nikdo, kdo by mi kryl záda. Evžen předevčírem odjel k rodině.

Na to jsem za svými zády zaslechl další přicházející kroky. Modlil jsem se ke všem svatým, aby to nebyl Franz.

Markus se mezitím ohnal, napoprvé se netrefil. Napodruhé jsem se začal bránit, i když jsem byl stále zmatený. Tentokrát se chlapec trefil a já se chytl za postižené místo. Malá rána, ale zaštípalo to i tak.

,,Můžete toho doprdele nechat!!!"

Ozvalo se náhle za mými zády a mě spadl kámen ze srdce.

Onen hlas patřil ženě a já stál na místě, neustále šokovaný příchodem nové osoby.

__________________________________________

Zdravím!
Nová část trochu pozdě, ale přeci jen. Lepší pozdě jak nikdy. 🤞
Přeji pěkný nastávající víkend. V neděli sem tu zas.😁👍

-StephanyeH