Zemřela matka,
do hrobu dána.
Věra velmi truchlila,
bylo jí líto, že se máma
takhle brzo zabila.
Cestou z pohřbu rozhodla se,
že navštíví Palese.
"Klep, klep, klep,
mládenče otevři mi dveře."
"Co se děje?" odpoví Pales Věře.
"Do magistrátu musím jíti,
občanku si vyříditi."
Jen pojď se mnou švarný hochu,
zasměje se Věra trochu.
"Dobře půjdu s tebou,"
Pales rychle pohne sebou,
zelený kabátek, botky rudé,
už jdu, už jdu, už to bude.
Do budovy tedy vešli
a na okně spatřili
čistě bílou lilii.
A u pultu dítě stálo
z plna hrdla křičelo,
bodejž jsi jen trochu málo ty cikáně mlčelo.
Recepční v tom okamžení,
Věru k sobě zavolá.
"V formuláři jméno není,"
hlásí ji ta potvora.
"Hola, děvče jméno mi dej,
nebo průkaz nebude žádnej."
Yn si však vzpomněla na starou báji,
proto své jméno nadále tají.
Najednou uslyší tichý hlas,
tenký jak zlatého ječmene klas.
"Nechoď dnes na úřad milá Věro,
zůstaň dnes doma moje dcero."
Za sebou spatří známou tvář
a uvidí silnou zář.
Malá, hnědá, tváře divé,
pod plachetkou osoba.
O berličce, hnáty křivé hlas vichřice podoba.
"Matko jsi to ty?"
"Přišla jsem tě varovat,
nesmíš té ženě jméno dát."
Pales jen tiše v rohu stojí,
slovy nelze popsat jak se bojí.
"Pojď Věro, musíme jíti,
a zlou kletbu odvrátiti."
Než však stihnou vyběhnout ven,
spatří přadlenu jak přede len.
Kolovrat skřípe, vítr duje,
duchové vylézají ze své sluje.
Věra cítí ruce na svém krku,
její nářek však není k doslechu.
Naposledy se nadechnout pokusí,
než ji temná přadlena pomalu udusí.
