Neznámo - POZASTAVENO

IV. Brno

Sešli jsme z kopečku a mířili jsme na hlavní ulici neboli Severní cestu. Když jsme došli mezi první chatrče, do nosu nás zasáhl nepříjemný smrad hniloby.

„Velmi příjemné místo." Zamumlala Bety a rozhlížela se po vesnici, která vypadala všelijak, ale určitě ne čistě.

Na hlavní ulici bylo docela hodně lidí. Většina se na nás mračila. Bořek pár z nich pozdravil, ale nezastavoval se a mířil k většímu domku s nápisem U Mrtvé kachny. S Bety jsme povytáhly obočí, když jsme nápis uviděly.

Vstoupili jsme dovnitř a k mému překvapení hostinec vypadal velmi sympaticky. Dřevěné židle a stoly, krb a v něm hořící oheň, díky kterému bylo v hostinci teplo, ale ne vydýcháno. Bylo v něm pár vesničanů, kteří popíjeli a u krbu seděli ozbrojení muži, kteří si nás měřili nepřátelskými pohledy. Bořek je ignoroval a vydal se ke stolu, kde sedělo pět vesničanů.

„Tede, potřeboval bych práci pro ty dvě." Řekl jednomu z nich a kývl na nás a já už se zmateně chystala něco říct, ale Bety mi dala ruku na pusu. Trošku naštvaně jsem se na ni otočila, ale ona jen zakroutila hlavou.

„Něco jednoduchého, co zvládnou i pitomci." Dodal ještě a prosebně se na hostinského Teda podíval.

„Postarej se o to tady chvilku Wille." Řekl klukovi, který mohl být lehce starší než my.

Zvedl se a pokynul nám, ať ho následujeme. Byl vyšší než Bořek, měl tmavé vlasy po ramena, které měl sepnuté do ohonu. Měl tmavě hnědé oči a mohutnou postavu.

Šli jsme ke dveřím, ve kterých byly schody do dalšího patra, kde se nejspíš nacházely pokoje.

Můj odhad se potvrdil, vešli jsme do jedněch dveří do malého, ale útulného pokojíku. Byly tam dvě slaměné postele, stolek s jednou židlí a polička. Naproti dveřím bylo okno s výhledem na hlavní ulici. Ted zavřel dveře a přišel ke mně a Bety.

„Jsem Ted, zdejší hostinský." Řekl a usmál se.

„Já jsem Amálie." Řekla jsem váhavě a stiskla hostinskému ruku.

„A já jsem Bety." Řekla s úsměvem a taky Tedovi stiskla ruku.

Bořek si odkašlal. „Takže tady zůstanete nějakou dobu, než si něco nevyděláte nebo nenajdete skupinu, se kterou byste mohly pokračovat. Je to na vás.

Ted se na nás starostlivě podíval. „Můžete tady zůstat, jak dlouho chcete, je tady práce dost." Řekl a povzbudivě se na nás usmál. Potom se naklonil k Bořkovi a ukázal ke dveřím.

„Potom se domluvíme, co budete dělat, zatím zůstaňte tady." Řekl a s Bořkem odešli z místnosti.

„Bety?!" Řekla jsem podrážděně a otočila se na ni. „Proč jsi mi neřekla že budeme hnít v nějakém smradlavém hostinci?!" Řekla jsem a vztekem se to ve mně vařilo. Bety se na mě zamračila.

„Co jsi jako čekala, že se jen tak dostaneme, kam budeme chtít a budeme žít ze vzduchu? Nebo že nám tady všichni budou strkat pod nos jídlo a peníze?" Řekla ironicky a po nějakých včerejších pozitivech se slehnula zem. Jen jsem na ni zírala a uvědomila jsem si, že má pravdu. Ale vzdát jsem se jen tak nechtěla, potřebovala jsem si vybít vztek.

„Mohla ses včera zmínit, že to tvoje fantastické dobrodružství, které jsme si přece celý život přály zažít, bude spočívat v umývání nádobí." Už jsem skoro řvala a měla ruce v pěstích, až mi bělali klouby.

„No jo, když jsi celý život nemusela nic dělat, jen se po té strašné škole, do které ses ani nemusela tolik učit, protože sis většinu pamatovala a dostávala jedničky, no chudáčku, mohla rozvalit za kompem a nechat se obletovat." Řvala na mě už Bety a já se na ni vrhla.

Mé pěsti mířící do jejího obličeje se vyhla, ale kvůli kopanci mířeného do její nohy spadla na zem. Okamžitě chytla mou nohu a trhla jí, takže jsem sletěla bolestivě na zadek. Začala jsem kopat a mlátit rukama, ale Bety, která byla silnější a navíc uměla nějaké ty základy sebeobrany, mi chytla ruce a nohy a znemožnila mi jakýkoliv pohyb. Asi minutu jsem sebou kroutila a házela a snažila se ji ze sebe setřást, ale marně. Adrenalin pomalu opadal a já jsem kvůli této rvačce cítila několik míst na svém těle. Ležela jsem v klidu a rozdýchávala jsem se a Bety se pomalu zvedla a podala mi ruku.

„Promiň, nemyslela jsem to tak." Řekla a usmála se na mě. Bylo mi trapně. Byla to moje vina. Naštěstí jsem jí kromě kopance do nohy nedala ani jednu silnou ránu. Chytla jsem se její ruky, která mě vytáhla na nohy.

„Promiň, neměla jsem na tebe řvát, ani tě mlátit." Řekla jsem a snažila jsem se z její tváře vyčíst, jestli je naštvaná.

„Tebe vidět takhle vypěnit, to jsem snad nikdy neviděla." Řekla uvolněně a usmívala se.

„Hmm." Zabručela jsem, ale už jsem měla plnou hlavu práce v hostinci a naší budoucí cestě.

„Takže tady budeme nejméně do jara?" Zeptala jsem se jí.

„Jo. Via mi říkala, že sněhy tají většinou v půlce března. A nechtěla bych se tady zdržovat déle. Přes zimu musíme hodně makat a když budeme projíždět vesnicemi, tak tam bude určitě taky nějaká práce." Řekla Bety, vyzula si boty a rozvalila se na své posteli. Já jsem si sedla na židli.

„Není divné, že jsme se tady jen tak objevily? Myslím tady ve vesnici. Jsme cizinci, ale objevily jsme se tady s Bořkem a nepřišly jsme po cestě." Vyslovila jsem nahlas svoje pochyby a v mysli se mi vybavily nepříjemné pohledy vesničanů.

„Něco vymyslíme, tady v okolí je spousta statků. Třeba jsme z jednoho z nich a utekly jsme." Řekla a já zvedla obočí.

„Prostě jsme sestry, co-"

„Sestry? Tomu by ani slepý nevěřil." Přerušila jsem ji a měla jsem pravdu. Bety měla kaštanově hnědé oči, dlouhé vlnité hnědé vlasy do půlky zad, které obvykle mívala v drdolu, ale teď měla vlasy v ohonu. Byla o trochu vyšší než já. Já jsem naopak měla modré oči, vlnité až kudrnaté světle hnědé vlasy pod ramena, které jsem měla taky v ohonu.

Bety se bránila tím, že sourozenci nemusí vypadat podobně, ale já potom, co se všichni naši známí a kamarádi rozplývali kvůli toho, jak jsme s bráchou podobní, jsem to nechtěla ani slyšet.

Dveře se otevřeli a dovnitř vešel Ted s Bořkem, který se mračil ještě víc, než je obvyklé. Jako by nám četl myšlenky, řekl: „Kdyby se vás někdo ptal, tak jste sestry, které jsou z nedalekého statku na východ a vaše rodina byla chudá, takže jste se vydaly hledat práci."

Bety se samolibě ušklíbla a já jsem se snažila bránit.

„Vždyť nejsme vůbec podobné, nikdo neuvěří že jsme sestry."

„Hodně sourozenců si nejsou podobní." Řekl Bořek. „Doufám, že se vám bude dařit." Řekl a otočil se a rozešel se ke dveřím. Bety zkoprněla. Jen se na něj tupě dívala.

„Děkujeme za všechno, pozdravuj Viu a Alyss." Řekla jsem. Mohl by projevit trochu více smutku z toho, že nás tady nechává. Bořek už nic neřekl a my jen slyšeli vzdalující se vrzání schodů.

„Takže, k večeru by měla přijít moje žena, šla na statek k jedněm našim známým pro maso. Ona vás potom zaúkoluje. Zatím tady můžete odpočívat nebo se projít po vesnici." Řekl Ted a starostlivě se podíval na Bety, která se dívala do země a mrkala víc, než bylo běžné.

Povzdechnul si a odešel pryč. Bety stále bojovala se slzami a já netušila, jak bych ji měla povzbudit.

„Jdu se projít po vesnici, jdeš se mnou?" Zeptala jsem se ji, ale Bety jenom zakroutila hlavou.

„Dobře, za hodinu budu zpátky." Slíbila jsem a vyšla z pokojíku. Chodit po vesnici asi nebyl nejlepší nápad, jak na sebe neupoutat pozornost, ale nechtělo se mi vracet se za Bety. Nejspíš si to nechává projít hlavou a až pak bude hledat společnost.

S povzdechem jsem se vydala po schodech dolů za Tedem.

Děkuji za přečtení a hlasy, doufám, že se vám zatím příběh libí :DD. Z nějakého důvodu mě bavilo psát tu hádku xd.