Srdce Gondoru

18

„Takže, Aragorne, odkud Guse znáš?" zeptala se Tilraen a hodila si cop přes rameno.

Kdyby mohl, tak jí Boromir ten cop ustřihne. Nebo aspoň zaváže kolem pusy.

Aragorn se napil vína a pak řekl: „Kdysi jsme měli stejný cíl."

„Hm... Ale co jste dělali?"

„Bylo to hodně chození a běhání," řekl jí Boromir.

Aragorn se podíval na Boromira a pousmál se. „Hodně běhání."

„Aha. Ale co jste dělali?"

Ona toho nenechá. Promnul si spánek. „Bojovali jsme se skřety. Stačí?"

Hvízdla. „Vy dva jste spolu bojovali se skřety?" Pak se podívala na Boromira a změřila si ho. Nakrčila nos. „Ty jsi bojoval se skřety?"

„A velmi dobře," podotkl Aragorn.

Přikývl. „Kdysi dávno."

„Jo, já zapomněla. Ty jsi vlastně strašně starej a tehdys tak starej nebyl. To jich ještě bylo všude plno, co?"

Podívali se po sobě s Aragornem. Aragorn tiskl rty k sobě, ale i tak se jeho oči smály.

Nebyli tak staří, ne?

„Já jsem nikdy skřeta neviděla."

„To buď ráda," řekl Aragorn.

„Jsem." Uhladila si cop. „Takže to párátko, co máš pod postelí, bylo na skřety?"

Že ho ani nepřekvapuje, že o jeho meči ví. „A na prostořeké děvečky."

Rozesmála se a pleskla rukou do stolu. „Dobře. Takže jste kdysi dávno v temných časech před staletími bojovali se skřety. Co děláš teď?"

Před staletími? Nebyli elfové ani trpaslíci.

„Převzal jsem rodinný podnik," řekl Aragorn. A opravdu na Boromira mrkl?

Převzal rodinný podnik. To bylo... trefné. Nelhal. Boromir přitakal a usmál se. „A je v tom dobrý."

Aragorn se na něj dál díval. Taky se na něj usmál, když řekl: „Je snadné být dobrý, když ti přede mnou položili pevné základy."

Snažil se. Snažil se udržet Gondor.

Byl rád, že se mu to podařilo.

Aragorn nepatrně pokynul, ale očima pořád držel ty Boromirovy. „Děkoval jsem jim každý den."

Polkl. Zamíchal vínem v hrnečku a odkašlal si. Kousky jablek se točily v purpurovém víru. „Byla to jejich povinnost."

„Přesto má vděčnost nezná mezí."

Přitakal. Podíval se na něj a jeho mírnou přesto rozhodnou tvář. Sklonil bradu v rychlé úkloně. Pak se napil. Když oddálil víno a podíval se na něj znovu, Aragorn udělal to samé.

Úklona za úklonu.

Poděkování za poděkování.

Aragorn byl král. Jeho král. Přesto se mu pořád cítil roven.

Miloval ho.

Pořád ho miloval.

Znovu se napil a odkašlal si. Rozhlédl se kolem stolu a všiml si Tilraen, která je sledovala s rukama pod bradou, jako by jí zase bylo pět.

„To bylo pěkný," řekla a zaculila se. „Takže, co vlastně děláš?"

Aragorn se tlumeně zasmál. „Jen řídím náš podnik. Rozhoduji, kdy je co potřeba, poslouchám rady moudřejších. Je to hodně sezení na nepohodlných židlí a hodně shánění pohodlných polštářů."

Zasmála se. „Asi dost nuda oproti skřetům, co?"

„Ne."

Zvedla obočí. „Ne?"

Zavrtěl hlavou. „Ne. Je to dobrá práce. Užitečná práce."

„Ale nejsou to skřeti."

„Skřety jsem nikdy neměl v oblibě."

„No právě."

Boromir si povzdechl. „Tilraen..."

„Co?"

Podívali se po sobě s Aragornem. Taky zrovna myslel na ustavičné otázky Pippina?

„Se skřety nemůžeš bojovat každý den, celý život."

„Byl by to dost krátký život," dodal Aragorn a pak rychle semkl rty. Na kratičký okamžik měl tvrdý a ztracený výraz.

„A nudný. Špatně se s nimi povídá," dodal rychle Boromir.

Aragorn se usmál a jeho smutek byl ta tam. „Nebo hrají karty."

„Utahujete si ze mě!"

Rozhodně jí to došlo rychleji než Pippinovi.

„A tvoje žena je asi taky ráda, že už nebojuješ se skřety, co?" zeptala se a nápadně nenápadně koukla po Boromirovi. Proč by jí Boromir lhal, že má ženu?

„Ano, řekl bych, že ano," souhlasil Aragorn.

„Jaká je?"

Usmál se a dotkl se elfích lístků na hrudi. „Laskavá. Důvtipná. Se silnějším srdcem než tisícovka mužů a nejkrásnější v této zemi."

„Nejkrásnější ze všech mužů?"

„Nejkrásnější ze všech bytostí, které kdy chodily po Ardě."

Tilraen se obočí vyšplhalo až k vlasům. Obrátila se na Boromira. „Mluví jako ten z tý knížky!"

Pokrčil rameny. „Říkal jsem ti, že takoví muži existují."

„Ale on to myslí vážně!"

„Myslí," souhlasil. „A skutečně je krásná, chytrá a laskavá."

Ukázala na něj prstem. „Ty nezačínej! Ty ne! Ty jsi starej mrzout! Žádné ódy na nikoho!"

Aragorn se rozesmál. „Bor- Gus žádné ódy nepěje," řekl jí. „On vždy říká pravdu takovou, jaká je. Bez příkras. Je to pravda, kterou nevidí každý, ale o to cennější jeho slova jsou."

Cítil, jak mu teplají tváře. Srdce mu poposkočilo.

Tilraen otevřela pusu. Pak ji zase zavřela. Zoufale se podívala na Boromira, pak na Aragorna. Pak zase na Boromira.

Napjatě ji sledovali.

Po chvíli jen zavrtěla hlavou a prudce vstala. „Ne. Ne. Jdu za panímámou. Oběd uvařte vy. Potřebuju na vzduch nebo mi prdne hlava." A na nic nečekala, popadla pléd, rukávník a rázovala pryč.

A to se tak snažila mluvit lépe. „Pukne! Praskne! Rozskočí!"

„Kušuj!" křikla než se za ní zabouchly dveře.

„Zajímavá dívka," řekl Aragorn. „Bystrá."

„S jakoukoliv chválou počkej, až tě uslyší. Bude zajímavé sledovat, co óda na ni učiní."

Rozesmáli se.

Usmáli se na sebe.

A najednou bylo všechno jako dřív.