Voda života

I.

Život mohl být normální... Kéžby byl normální... Vlastně byl, teda do mých čtrnáctých narozenin.

~💧~

-Flashback-

Tohle byl ten nejlepší den mého života!

Všechny mé kamarádky byly na mé oslavě a já si to náramně užila. Konečně jsem mohla své narozeniny oslavit se svými kamarádkami. Teda když už jsem konečně nějaké měla...

Jsem ráda, že jsem na střední, protože dřív se se mnou nikdo neobtěžoval ani promluvit.

S úsměvem na rtech jsem zavřela oči a začala usínat.

~💧~

„Co to je?! Co se děje?! Jacobe!“ Vykřikla vyděšeně máma z vedlejší místnosti.

„Vychází to z Erisiny ložnice.“ zamumlal táta zachmuřeně.

„Je Eris v pořádku?!“

„Musíme ji zkontrolovat."

Dveře mého pokoje se otevřely a máma vyděšeně vykřikla.

Protřela jsem si oči a se zívnutím jsem se posadila. Zmateně jsem se podívala na své rodiče. „Co se-“ než jsem to mohla dopovědět, uslyšela jsem kapání vody a podívala se na podlahu.

Z mé postele, která byla skrz na skrz promočená, vytékala voda na podlahu, kde byly alespoň tři centimetry vody protékající do zbytku bytu.

„Mami- co se stalo?!“ začala jsem brečet, ale mámin výraz se změnil do pohrdajícího, znechuceného a smrtelně vyděšeného.

„N-nic, zlatíčko." hlas se jí chvěl. „Běž si lehnout do naší ložnice, ať nespíš v té promočené posteli a nenastydneš."

Popotáhla jsem, utřela si oči a opatrně vstoupila do chladivé vody.

Podívala jsem se na své bosé nohy a ruce, ze kterých tekla voda.

Co je to za blbý sen? Ach jo...

~💧~

„Dobrý den... Tady je Sarah Viena. Moje dcera... Eris Viena... Dnes v noci, z jejího pokoje tekly proudy vody... A když jsme ji s manželem šli zkontrolovat, tekly jí z rukou proudy vody. Ano. Ano. Čtrnáct. Ehm, asi ne. Pár. Ano. Dobře, naše adresa je...“

Nějaký hlas mě vzbudil. To byla máma? Komu volala? Proč se bavili o mně?

„Dobře, děkuji mnohokrát. Jacobe, za hodinu si pro ni přijedou.“

Pro mě? Co se mnou budou dělat?! Uslyšela jsem pár vzlyků, tak jsem vykoukla na chodbu, kde se rodiče choulili v objetí.

Musím pryč... Nechci je opustit, ale kdo ví komu volala? Co když mě zabijí?

Ne, to jsem moc paranoidní... Ale i tak... Musím pryč.

~💧~

-End of flashback-

Včera v noci to byly dva roky, co se to stalo a pořád mi to příjde jako včera.

Tu noc jsem utekla, potřebovala jsem peníze... Takže jsem u svých rodičů na "tajném" místě našla část jejich úspor, našla jsem své úspory a z mého účtu jsem vybrala všechny peníze, s tímto málem jsem musela nějakou dobu přežít, s tím, že budu muset dostudovat a najít si brigádu.

Zjistila jsem, že dokážu ovládat vodu a tu nastal ten problém. Od té noci, co se to stalo, mě čas od času naháněli nějací zaměstnanci jak FBI a CIA, tak profesionální zabijáci a spoustu dalších lidí.

Musela jsem se hodně ukrývat a nějak přežívat. Utekla jsem ze Seattlu do Denveru.

Zatím nikomu nepřišlo podezřelé, že neviděli mé rodiče ani nikoho jiného z rodiny, a když se ptali, tak jsem řekla, že dojíždím na školu, že tu bydlím, ale rodiče jsou až v Seattlu.

Moc jsem nelhala, ale jelikož jsem musela zůstat v utajení, změnila jsem si příjmení na příjmení mámy za svobodna, Kalpern.

Do školy stále chodím, ale nijak s nikým nemám moc interakcí, snažím se lidem vyhýbat, ale taky dost lidí se snaží vyhýbat mně, protože jsem přestoupila a nebyla tu od prvního roku... Nechápu jejich morálku...

Sice mě to trochu mrzelo a chyběly mi mé kamarádky z domova, ale celkem mi to i vyhovovalo. Měla jsem volný čas, kdy jsou mohla trénovat svoji schopnost, a vlastně to bylo podobné jako na základce, takže to nebyla moc vyjímka od toho, co na co byla zvyklá.

Začínala jsem se obávat... Už to byly dva týdny co po mně nikdo nešel, někomu by se to mohlo zdát jako úleva, ale pro mě to spíš prohlubovalo nejistotu a nervozitu. Nevím kdy přijdou zas a ani nevím kde.

Jak dlouho budou mít ještě trpělivost, než to vzdají, pokud to vůbec vzdají.

Sakra! Měla bych do školy, jinak přijdu pozdě...

Tohle je můj nový příběh a předem přeji Šťastný nový rok, snad bude lepší než ty předešlé.

~Ann Mary Blue❤