Naše detaily

6.

Už jsem nemohla na něj dál mluvit, i kdybych měla co mu na to říct víc, než že je žárlivý ješita, ale to jsem nemohla, protože byl už ponořen až po uši ve své hudbě a okolní svět jako by pro něj už nebyl. Takový šťastný snílek to byl, když měl v ruce kytaru.

Usmála jsem se a s tichým ‚ahoj' se dekovala zase dál. Potkala jsem houf mladých dívek, které se pitomě culily na kluka s cedulí, o kterém před chvílí tak naštvaně mluvil Tom. Měl černou koženou bundu a pevně svíral karton s nápisem a rozhlížel se davem. Vypadal jako by někoho hledal. Pořád pátral po tvářích dívek, ale na žádné jeho pohled nezůstal dýl jak pár vteřin, přitom ony byli krásné, až jsem žárlila.

Na ceduli měl napsáno: „Usměj se na mě, dívko s odzbrojujícím pohledem, který mi zlomí i žebra." I bez té cedule jsem ho poznala. Ale s ní jsem si byla na tuty jistá, že to je ten Sebastián. Motorkář s krásnýma očima a se zlomenými žebry.

Váhala jsem, zdali ho velkým obloukem obejít a odejít s předstíráním, že o něm nevím. Nebo jestli ho mám osvobodit od těch nadržených puberťaček, které se okolo něj motají a postupně ho přesvědčují, že to ony jsou právě ta dívka, která mu pohledem zlomí žebra. Lhářky.

Váhala jsem už jen chvíli, než jsem si to k němu s úsměvem namířila. Nadále se rozhlížel po všech čertech, než po mě letmo přejel pohledem a pak ho ke mně vrátil a navázal ho s tím mým. Po tváři se mu rozlil upřímný úsměv, z kterého by šla do kolen každá ta káča, co na něj celou dobu chtivě zírala. Jenže tenhle úsměv byl jen pro mě. Jen můj a má kolena měli taky co dělat. Co kolena! Já jsem měla co dělat, abych šla rovně.

„Tak co, zlomila jsem ti žebra?" Zhloupla jsem se nervózně na patách. Když ležel v bezvědomí, nebyla jsem z jeho přítomnosti tak nerovní. Co je teď jinak? Možná to bude tím, že jsem si před tím tolik neuvědomovala, jak je krásný.

„Rovnou tři," zazubil se na mě a kartonovou ceduli odložil na zem.

„Jak vám jinak je?" Zacukali mu koutky pobavením.

„Víš, že mi tykáš i vykáš?" Začervenala jsem se studem z toho, že jsem mu tykla.

„Tak co kdybychom zůstali u toho tykání, abys v tom neměla bordel?" Napřáhl ke mně ruku a s povytažením obočím trpělivě čekal, jestli přijmu jeho nabídku. Ráda jsem jí přijala. Při dotyku našich rukou jsem pocítila zapraskání statické elektřiny, až mi poskočilo srdce a naběhla mi husina.

„To tu takhle vystáváš furt?" Snažila jsem se zakrýt své rozpaky. Stočila jsem významný pohled k jeho ceduli.

„Dneska jsem začal. Včera mě pustili z nemocnice a já toužil po tom ti poděkovat. Zádrhel byl však v tom, že jsem nevěděl, kde tě hledat a pak jsem si vzpomněl na tvá slova. Napadlo mě, že Střed světa by mohl být super začátek." Pokrčil rameny a rozhlédl se kolem sebe. Kolem nás se tyčili budovy s historickým nádechem a míjeli nás autobusy, který praskaly ve švech.

„Takže jsi jinak v pohodě?" ujišťovala jsem se a v periferním vidění zaznamenala pohrdavé odfrknutí jedné káči, které mohlo být nanejvýš patnáct. Nejspíš ho chtěla sbalit na svůj hluboký výstřih a modré oči rámované velkým množstvím tekutých černých linek. Naivka. Sebastián nevypadal na kluka, co by chodil s malou holkou, jako byla ona.

„Trochu teď ještě někdy pajdám a bolí mě každý nádech, ale jo, jinak jsem v pohodě. Vděčím ti každopádně za život a chtěl bych se ti odvděčit. Co kdybych tě pozval na kafé?" Nervózně přešlápl z nohy na druhou. Snažil se držet sebevědomý postoj, který mi měl asi říct, že ho odmítnutí nesrazí do kolen, ale v jeho očích těkala nejistota. V té oslnivé modré se mu to zamaskovat prostě nepovedlo.

„To asi nepůjde..."

„Jasně, promiň, mělo mě to napadnout hned, že máš nejspíš přítele. Asi by nebyl rád, kdybys chodila s jiným do kavárny." Blekotal a zklamání v jeho tváři bylo pro mě do očí bijící, i když se to snažil maskovat za tvrdými rysy dospělého muže. Sexy muže.

„Máš pravdu, že by nejspíš nebyl rád. Teda kdyby nějaký existoval, aby nemohl být rád." Přiznala jsem s poťouchlým úsměvem. Zmateně na mě hleděl.

„Ty nemáš přítele? Tak proč..."

„Já nepiju kávu." Zasmála jsem se nad jeho úlevným oddechnutím.

„Jo to mě mohlo taky napadnout. No nevadí. Tak jinak. Dala bys mi košem i s čajem?" Naděje mu šlehala z očí.

„Nedala" usmála jsem se a on štěstím málem vyskočil.

„Takže mohl bych tě pozvat na šálek čaje?" Klukovsky se na mě usmál, až se mu na tváři objevili dolíčky.

„Budu moc ráda," namířili jsme si to do malé čajovny zapadlé mezi činkovými domy, které se nad námi tyčily a měřily si nás, jako bychom té nebohé malé čajovně chtěli ublížit. Působila tak na mě pokaždé, když jsem sem s Luckou zavítala na vodní dýmku. Však uvnitř, mě uvítal jako vždy milí interiér. Žluté stěny osvětlovali místnost, ve které byla převážně tma. Světlo sem vedlo jen od malých svíček stojící na mahagonových stolcích. Všude to vonělo směsicí čajů a aromatem. Z celé čajovny tak vyzařoval klid....a rauš.

„Je to tu hezké," okomentoval to Sebastián.

„Nedávno toproběhlo rekonstrukcí. Lucka, teda moje kamarádka, málem zešílela, když muselachodit jinam, než to tu zas otevřeli." Usadili jsme se u jednoho ze stolíků aza chvíli k nám přiběhl mladík v tmavém a podal nám deskys nabídkou.