Naše detaily

28.

„Včera jsi nejela busem," konstatovala Lucka při cestě do třídy. Čekala tam na nás hodina dějepisu.

„Všimla sis?" Ušklíbla jsem se na ní. Pořád jsem se na ni zlobila. Lucka se občas chová neuvěřitelně. Sem tam sobecky, většinou neomaleně a převážně s pudem sebezáchovy.

A přes to všechno to je pořád moje kamarádka....

„Sorry za ten včerejšek." Omluvila se a na její tváři šlo vidět, jako moc jí dělalo problém ty slova vyslovit. Lucka se málo kdy omlouvala, protože málo kdy přiznala, že udělala něco špatně. Na její omluvu jsem jen pokývla hlavou.

„Tak kde ses zdržela?" Toť vše k omluvám, zpátky do reality. Usedla jsem do své lavice a batoh shodila na zem.

„S tím novým. Šla jsem na kobereček kvůli těm sluchátkům a mého chování v hodině." O tom zbytku jsem mluvit nehodlala. Vždyť už prakticky nic z toho, co mezi námi bylo, neexistovalo. Jsme dva cizí lidi. Už jen učitel a žákyně. Žádná Magdalena a Sebastián. A už vůbec ne, žádná láska až za hrob.

„A pak jsi schytala céres i doma?"

„Ne proč?" Podivila jsem se jejímu dotazu.

„Protože tohle," prstem poukázala na můj obličej, který byl pokryt make-upem. Trochu víc výraznějším než bylo u mě zvykem.

Nosívám ho jen výjimečně, jelikož na některé lidi působí trochu víc extravagantně. Měla jsem dlouhé tlusté červené linky s úzkým černým orámováním a drobnými ornamenty, které z dálky působí jako tečky, ale jen z blízka jde poznat, že to jsou hvězdičky. Dlouhé tmavé řasy zakrývali šedé oční stíny. Ve vnitřním koutku oka se leskl malý kamínek. Černou rtěnku jsem si natřela rty. Vlasy jsem uvázala do chaotického drdolu, aby mohli, vyniknou tvářenkou zvýrazněné lícní kosti. Po hodně dlouhé době jsem měla potřebu skrýt pod make-upem svou tvář.

„Zdravím a ani se nenamáhejte a rovnou seďte. Dneska si pustíme dokument o našich oblíbených křižáckých výpravách." Oznámil Makovský a zasedl za počítač. Na interaktivní tabuli se rozsvítilo pozastavené video.

„Nikdo mě nenaštval, prosím tě, jen jsem měla chuť se trochu nalíčit." Pokrčila jsem rameny.

„Ty se obvykle nelíčíš. Máš ráda svou přirozenou tvář a ty své umělecká díla nanášíš jen, když si naštvaná." Řekla rozhodně a přesvědčená o své pravdě. Urputná, další vlastnost, kterou Lucka překypuje.

„Nejsem naštvaná a už vůbec se nelíčím jen, když mě někdo naštve." Obhajovala jsem se podrážděně.

„Naposledy jsi na sobě měla takhle extravagantní líčení, když ti Matěj zničil tričko tím inkoustovým balonkem, který chtěl hodit na Vojtu." Zakoulela jsem očima.

„Bylo to moje oblíbené tričko!" sykla jsem.

„Vidíš a stále jsi naštvaná!"

„Tak ještě jednou! Já nejsem naštvaná! A ty bys místo toho tvého mudrování mohla zatáhnout rolety." Lucka neochotně vstala a zahalila okna.

„Děkuji vám Lucie. Slečno Magdo?" zvedla jsem zrak na učitele. Seděl za stolem a přes tlusté dioptrie svých brýlí mě pozoroval.

„Smím se zeptat, co vám pan Matej zničil tentokrát?" Nevěřícně jsem otevřela pusu.

„Já ti to říkala," špitla posměšně moje spolusedící.

„Já nejsem naštvaná!" Řekla jsem pevným hlasem a zabodla zrak do šklebící se Lucky vedle mě.

„Dobře, jen když jste naposledy byla takhle nalíčená, mohl za to pán Matěj."

„Byla to nehoda, fakt!" Ozval se jmenovaný. „A tentokrát jsem po ní nic nehodil!" Obhajoval se zrzek ze zadní lavice. Makovský už k tomu nic neřekl a s odmávnutím celé situace, pustil video.

„Vidíš, já ti říkala, že to všichni ví." Smála se mi ta potvora. Další slovo co jí dokáže dokonale popsat. Každá jiná holka má za kamarádku mírumilovnou osobu, která by za vás položila i život. Já mám Lucku. Potvora k pohledání, co vám ještě vrazí pohlavek, když si zlomí kvůli vaší prosbě nehet.

„To kvůli tomu, že mám kolem sebe tebe!" Sykla jsem k ní.

„Slečny, buďte prosím zticha a důvod rozhořčení slečny Magdy si nechte na jindy."

„Já nejsem naštvaná!" Odmávl mě rukou jako by tím říkal, že on ví své. Našpulila jsem nesouhlasně pusu a založila si uraženě ruce na prsa.

Dokument co nám Machovský promítal, mě zaujal, ale ne dost na to, aby se má mysl oprostila od myšlenek na Sebastiána. Teď teda už jen pana učitelé Malého.

Celý včerejšek od doby, co jsem odešla z jeho kabinetu, jsem se cítila apaticky. Jinak řečeno, jako tělo bez duše. Měla jsem pocit, jako by část mě umřela. Čekala jsem, že probrečím tři balení trojvrstvých kapesníků, ale to se nestalo. Jediná slza co mi ukápla, byla na školní chodbě při mém odchodu. Žádná jiná slza neopustila mé slzné kanálky. Zato bolest se usadila na hrudi. Svírala jí a ztěžovala mi každý nádech a vůbec mi k tomu nepomohli vzpomínky na ten úžasný orgasmus, co jsme společně zažili.

Stále se mi před očima zjevovali jeho svaly, co se napínaly s každým přírazem. Šlachovité ruce drtící mé boky. Jeho dominantní jazyk podmaňující má ústa. Už teď jsem cítila zas v mých kalhotkách vlhko.

„Hej! To je tak nudný!" Povzdechla si obarvená blondýna vedle mě a podepřela si rukou hlavu.

„To už tak někdy bývá," odsouhlasila jsem jí a snažila se přesvědčit svůj mozek, aby alespoň trochu vnímal ten dokument.

„Děják je snad nejnudnější předmět, který znám!" Pokračovala opruzele. „Ale víš, který není nudný?" zeptala se s jiskřičkami v očích, co svítili jak lampiony.

„Ne, ale ty mi to řekneš." Zamumlala jsem stále s přilepeným zrakem na interaktivce.

„Matematika!" Skoro to slovo zapískala na celou třídu. „A víš proč?" zakmitala vyzývavě obočím. Celá nedočkavá čekala na mou reakci.

„Že by, protože tě baví řešit všechny ty složité matematické operace?" Nadhodila jsem s nezájmem.

„Ne," zakoulela otráveně nad mým tónem očima. „ale protože máme nového sexy učitele. To by ti ta matika mohla konečně začít jít ne? Jen nevím, jestli se tě dneska ten sexoušek spíš nelekne, když máš to tvé divoké líčení." Vrhla jsem na ní podrážděný pohled a udusila v sobě zavrčení.

„Jestli ti můj make-up vadí, tak se na něj nedívej, alespoň nebudu muset poslouchat ty tvoje kecy." Zabručela jsem a zamávala jí s falešným úsměvem.

„Bože ty jsi dneska nějaká kousavá. To se ti zařízla tanga, že překypuješ pozitivem?" Uraženě se otočila k promítání války před námi. Povzdychla jsem si a napodobila jí. Když se chce urážet tak prosím.