Zmrzlé a kamenné srdce

0. Zmrzlý & zkameněný život

Blesk prořízl tmavou oblohu, čímž osvětlil potemnělou chodbu. Služebná sebou ani polekaně netrhla. Příliš se soustředila, aby nevylila horkou vodu. Nedovedl ji rozptýlit ani blesk, ani následující hrom a už vůbec ne liják, který bubnoval na okna hradu. Proklouzla bočními dveřmi do ložnice, díky čemuž nemusela procházet předpokojem, kde čekal kongur se svým zetěm a dalšími důležitými muži.

Nebe se opět prozářilo bleskem. Ovšem hrom byl pohlcen ženským výkřikem.

„Eftirma, teď se pořádně nadechněte a zatlačte," promluvila hlubokým hlasem porodní bába. Mladá rodící žena neplýtvala silami a poslechla ji.

„Opravdu je nutné, aby u toho seděla?" pípla vyděšeně služebná. Porodní židle ji připadala spíše jako mučící nástroj.

„Nepleť se do toho," okřikla ji porodní bába, „takto se rodí mnoho století,"

Dcera kongur vyvrátila hlavu a zhluboka dýchala. Jedna ze služebných ji studenou vodou otřela zpocené čelo. I při chabém osvětlení svíček bylo patrné, jak je bledá.

„Eftirma, slyšíte mě?" zkontrolovala jí porodní bába. Se staženým obočím zvedla zrak od jejího lůna k její tváři. „Eftirma!" zkusila rázněji.

„Ano, slyším," vydechla uštvaně, „Jak ještě dlouho?"

„Teď potřebuju, abyste zůstala se mnou a plně mě vnímala," Mladá žena se vzmohla pouze na přikývnutí. „Opět se nadýchněte a zatlačte," Eftirma se i nyní řídila jejími pokyny.

„Proč ještě není vidět hlavička?" zeptala se služebná, která porodní bábě asistovala. Eftirma byla natolik pohlcena únavou a bolestí, že ji vůbec neslyšela.

„Bojím se, že dítě je špatně napozicované. Je pozdě ho otáčet. Musíme ho odrodit, i když půjde nohama napřed,"

„Ale to je nebezpečné," připomněla ji.

„Já vím, ale musí to tak být. Jinak ztratíme matku a možná i jejího potomka," Dál už neztrácela čas vysvětlováním a střílela služebné svými rozkazy: „Čistou látku. Vodu. Tohle odneste. Víc světla,"

„Eftirma, vydržte," mluvila dívka na svou princeznu, „Musíte to ještě chvíli vydržet. Už to bude," snažila se jí uchlácholit.

„Tlačte, eftirma, tlačte, prosím Vás," rozkřikla se porodní bába. Bylo znatelné, že ztrácí klid. Hrozilo, že oba zemřou.

Zatímco se mladá žena snažila na svět přivést své dítě, které přicházelo o dva týdny dřív, než mělo, ozvalo se silné zabouchání na dveře. Služebná, která přiběhla s horkou vodou, chvatně spěchala ke dveřím. Za nimi stál rozčílený manžel.

„Co jí to tak trvá?" utrhl se na služebnou.

„Eftirma má problematický porod, herr Derek," odpověděla vyčerpaně. Eftirma rodila několik hodin a bylo dlouho po půlnoci. „Dítě má špatnou polohu a-"

„Výmluvy mě nezajímají," přerušil ji rázně, „Řekněte jí, ať pohne, nechci tu čekat celou noc,"

„Ale herr Derek, takhle to nefunguje," dovolila si ho poučit. Vybavila se jí bledá tvář rodičky a zděšený výraz porodní báby, která se snažila vymyslet, jak oba zachránit.

Herr se chtěl na služebnou rozkřičet, ale v tom mu zabránil kongur – jeho tchán: „Dereku, uklidni se. Ničím tomu neprospěješ. Její matka také rodila celou noc a ani to nepřežila,"

Herr nedbal na slova svého kongur a tvrdým tónem řekl služebné: „Postarejte se, aby to to dítě přežilo. Chci syna,"

Služebná pochopila, že neřekl všechno. V jeho očích bylo jasně čitelné, co si v přítomnosti kongur nedovolil říct. Bylo mu lhostejné, zda to jeho žena přežije. Když se z pokoje ozval další uši drásající výkřik, služebná se nezdržovala a spěchala za svou paní.

„Eftirma, už vidím nožičky, ještě chvíli a bude po všem," promluvila porodní bába a až u dveřích bylo slyšet, jak si budoucí maminka oddechla.

„Ale nehýbe s nimi," zašeptala zděšeně porodní asistentka.

„To ještě nemusí nic znamenat," vyštěkla na ni stařena.

Porodnice se ničím nezdržovala a přikázala rodičce znovu tlačit. Eftirma opětovně bez zaváhání poslechla.

„Výborně, už vidím stehýnka," povzbuzovala stařena rodičku, na které vždy byla vidět úleva. Nikdo netušil, jak moc to eftirma musí bolet. Ani bylinné nápoje nepomáhaly otupět bolest. „Teď vidím bříško. Jste už v půlce, eftirma, vydržte,"

Mezi každém zatlačením a pochvalou porodní báby byl úděsný výkřik protkaný bolestí, zoufalstvím a únavou. Služebné stále otíraly její zpocené čelo, držely jí za ruce a zkřivily tváře vždy, když jim eftirma dlaně zmáčkla, aby si ulevila od bolesti. Žádná z nich nevyvodila sebemenší bolestivý výkřik. Byly jí oddané a ochotně snášely jakoukoli bolest, pokud to znamenalo, že se jí uleví.

„Tak, eftirma, ještě jednou, naposledy. Teď musíte opravdu pořádně zatlačit a bude po všem. Ještě jednou a budete mít svého chlapečka u sebe," Dcera kongur se rozplakala, když slyšela, že se jí podařilo zplodit syna. Dědice. „Tak eftirma, teď!"

Dítě bylo na světě.

Eftirma se únavou svalila do opěrek porodní židle. Uštvaně dýchala, zavřené oči nedovedly schovat slzy, které se jí úlevou hrnuly ven. Služebné na ni celou dobu mluvily, aby ji udržely na tomto břehu. Mezitím porodní bába přestřihla pupeční šňůru a začala se věnovat ukončení porodu. Její pomocnice si převzala dítě a zabalila ho do deček.

Ale všechny věděly, že je něco špatně.

„Proč nepláče?" ptala se eftirma slabým hláskem a konečně otevřela oči, „Proč můj chlapeček nepláče? Přece má plakat,"

Nikdo nedovedl odpovědět. I porodní bába mlčela jak pařez a snažila se rodičku zachránit. Naštěstí tolik nekrvácela. Vypadalo to, že ona přežije.

„Tak odpovězte, proč nepláče?"

Pomocnice, která držela dítě v náručí, stála jako opařená. Smutně se podívala na chlapečka, který nebyl pořádně očištěn, byl stále od krve. Měl zavřené oči. Nevrtěl se. Nenatahoval se po matce. Po mléce. Nedělal vůbec nic.

„Je mi to líto, eftirma," pípla zastřeným hlasem a podala mrtvého chlapečka matce do náruče. Aby si ho mohla alespoň jednou pochovat.

„Ne to, ne, to není pravda, to ne," zamumlala nevěřícně a vzala si synka do náruče. „To nemůže být pravda, to přece nejde. Ne prosím, ne, to ne," Rozbrečela se. Objímala svého syna, hladila ho po tváři, držela za ručičku, houpala s ním, jako kdyby brečelo a chtěla ho utěšit. „Ne, prosím, ne," stále mumlala dokola. Dítě objala tak silně, že to vypadalo, jako kdyby si přála ho zpět vstřebat do sebe.

Na dveře se opět ozvaly hlasité rány a za nimi nespokojený manžel. Služebné si vyměnily vyděšené pohledy.

Kdo mu řekne, že se jeho manželce narodilo mrtvé dítě?

×××

Ahojky ^^

Nová kapitola, nový příběh ^^ stále platí, že můj den je sobota, takže po většinu času (pokud nezapomenu a budu mít něco napsané xD) můžete očekávat novou kapitolu. Také si ponechávám tradici první nulté kapitoly pro navození atmosféry :) 

Pro orientaci v nových pojmem (a že jich v tomto příběhu pár bude) budete mít v mediích vysvětlivky a také to bude na mém IG (jsem si vědoma, že tam to je dost z ruky a dost zbytečné, ale nějak se musí prokrastinovat xD).

No nic, dejte vědět, jak se máte, jak se vede, jestli se vám líbí kapitola... jestli tu vůbec někdo zbyl xD Jsem si vědoma, že víc jak půlroční odmlka je víc jak půlroční odmlka :D

Mějte se, jak nejlíp umíte <3