Zmrzlé a kamenné srdce

2. Kamenné rozhodnutí

Eiden si nikdy nezvykl stěžovat. Už od mala dělal to, co mu bylo řečeno. Jako prvorozený syn, jehož otec byl kapitánem hradní stráže a později si získal důvěru kongur, měl budoucnost jasně danou. Nikdy ho nenapadlo, že by byl někým jiným než vojákem. Ta možnost tam pro něj prostě neexistovala.

Navíc Eiden si nepamatoval čas, kdy by byla kompletně zakopaná válečná sekera s klanem Skyliů. Posledních sto let tyto dva klany válčily o území, o moc. Až teprve před dvaceti lety s pomocí Salianqu se klanu Drowů povedlo upevnit moc a byl nastolen vrtkavý klid. Jenže ten netrval dlouho. Chvíli na to Skyliové začali sabotovat obchody, vzpírali se vůli kongur, opevňovali svá města a hlídali je tak, aby se do nich žádný člen klanu Drowů nedostal. A netrvalo dlouho a přidali k tomu další formy nepokojů.

Až před necelým rokem a půl nastal otevřený konflikt. A ve stejné době se Eidenovi otočil život vzhůru nohama. Už tehdy byl dál, než jeho otec kdy byl. Eiden byl majorem, velel batalionu o stovce mužů. Každým okamžikem očekával, že se stane podplukovníkem.

Neměl důvod očekávat něco jiného. Jeho nadřízení si ho pochvalovali, měl respekt u svých lidí, nepokoje potlačoval rychleji než kdo jiný, plnil rozkazy s přesností nejlepšího lučištníka. Vysloužil si dvanáct copánků. Každý z nich nosil hrdě, pečlivě se o ně staral. Ty poslední dva získal během jednoho půl roku, kdy nejprve zachránil celou vesnici před vpádem Skyliů, a několik měsíců na to zachránil své muže, kteří měli padnout do pasti v horách na severu ostrova Jöld.

Proto když si ho jeho velící důstojník - plukovník - zavolal do svého stanu, očekával, že rozhovor započne tak jako když ho povýšili na majora: „Bedlivě jsme tě sledovali, Eidene..." Jenže tentokrát to bylo jiné. V jeho stanu nebyl jenom plukovník, ale i generál a především jeho otec. Téměř dva roky ho neviděl. A to se mělo změnit.

„Zdravím, majore Eidene," započal rozhovor jeho otec. Eiden byl natolik v šoku, že téměř zapomněl pozdravit svého velícího důstojníka s generálem.

Vzdal jim trojici. „Generále, plukovníku," zpříma se na každého podíval, „Kapitáne," a u svého otce se s pohledem zastavil, „Co to má znamenat?"

„Máme novinky z Boragu," Borag bylo sídlo klanu Drowů a vládnoucího rodu. Na západě by tomu říkali hlavní město.

„Ano?" Netušil, co má očekávat. Většinou se dozvídal novinky z ohnisek nepokojů, ne z nejjižnějšího města Polárních děsů.

A pak slyšel slova, která mu otočila celý život vzhůru nohama: „Kongur si tě volá. Zabal si, stěhuješ se do Boragu. Máš tu čest dělat osobního strážce eftirma Söllaře,"

„Prosím?" Měl dojem, že ho jeho pečlivě vycvičený sluch šálí. To nemůže být pravda.

„Eftirma Söllara potřebuje ochranu a tu nejlepší," pokračoval jeho otec, „Copak jsi neslyšel o tom, co se stalo?"

„Samozřejmě, že ano a jsem tím hluboce zarmoucen jako všichni," Ani trochu. Když se k němu dostala informace o zavraždění herr Dereka - manžela eftirma - reagoval tak jak měl. Tři dny nosil černou šerpu a tím to pro něj haslo. „Ale což ve svých řadách nemáš dost povolaných lidí, otče?"

„Kongur si výslovně žádá tebe. Ví, že se na tebe může spolehnout a že rozkaz poslechneš. Sám jsem tě doporučil. Jsem na tebe pyšný, synu," Eiden tím nabyl dojmu, že ho otec trestá, že si dovolil být lepší než on.

Ale svůj úděl přijal, protože mu nic jiného nezbývalo. Nemělo cenu se hádat, vyjednávat a rozhodně ne škemrat. To by se raději zabil, než aby klesl takto hluboko. Hned druhý den se vydal na cestu do Boragu se svým otcem. Cesta trvala téměř dva týdny a to díky sněhovým bouřím ve Framhájském průsmyku, což byla jediná cesta suchou nohou do města. Cesta po moři díky silným bouřím byla příliš velké riziko, které ani jeden z mužů nehodlal podstoupit.