Osud nepotřebuje důvod... (Hobit ff)

9. Rozpaky jsou na místě

Jako první uslyšela hlasy. Byly vzdálené a zostřené, nerozuměla jim. Tma se v jednu chvíli zdála jako věčnost a najednou se jako lusknutím prstů rozplynula. Tauriel otevřela oči. Chvilku jí trvalo, než mžourajíc rozeznala postavu, co seděla u její postele. Byl to Raniel. Nejspíš usnul, ale jakmile se Tauriel pokusila pohnout a posadit, okamžitě k ní vzhlédl.
,,Pomalu, má paní!" vyhrkl a přiskočil k ní, přičemž se nervózně ohlížel po ošetřovatelce, ale místnost byla prázdná.
,,Madam Astora říkala, že až se probudíte, znamená to, že jste z nejhoršího venku, a také, že musíte hodně pít." podal jí kalich s vodou, který vděčně přijala.
,,Měl bych pro ni zajít, bude ráda, že jste se probrala." dodal a vstal, ale Tauriel ho chytla za zápěstí.
,,Ne. Nejdřív mi řekni, co se stalo a jak dlouho už tu jsem." přikázala, jakoby stále byla jeho nadřízenou.

Raniel sklopil pohled a pomalu se posadil zpátky.
,,Vy si nic nepamatujete, má paní?" zeptal se opatrně. Tauriel se zamračila.
,,Jen útržky. Mám to jako v mlze, jako vzdálený sen, co se rozplynul, když jsem se vzbudila. Mluv." vrátila se k němu.
,,Byl jsem u toho, když král přijel. Všichni byli zmatení a vyděšení, když vás viděli, ale král se nezdržoval a hnal jelena rovnou sem. Podle madam Astory to bylo na poslední chvíli. Skřeti vás otrávili morgulským šípem a málem jste vykrvácela." v tu chvíli si Tauriel vzpomněla. Na skřety, na hádku se svým králem i na otravu. Odhrnula přikrývku a přes noční košili nahmatala stále čerstvou jizvu na břiše.

,,Tak jak dlouho tu jsem?" zeptala se znovu.
,,Několik dní, týden. Ta ztráta krve prý velmi zkomplikovala léčení Athelasem. Byla jste příliš slabá, aby vaše tělo přijalo protilátky. Občas jste byla vzhůru a madam Astora vám podala živiny a léky. Ani to si nepamatujete?" podivil se Raniel. Tauriel se zamyslela, ale opravdu si na nic takového nevzpomínala. Nepřítomně zakroutila hlavou.
,,A král?" nadhodila tak automaticky, že jí to samotnou překvapilo.
,,Je v pořádku. Prý jste ho zachránila." odpověděl jí Raniel, aniž by si všiml jejích rozpaků.

,,Máme nové rozkazy. Dobrovolníci z armády utvořili oddíly s cílem chránit hvozd před skřety. Něco mi říká, že s tím máte něco společného." pousmál se Raniel. Tauriel se zarazila.
,,Král to nařídil? Chránit hvozd?" ujišťovala se zaskočeně.
,,Ano. Hned, jak se vás ujali léčitelé. Dal posílit stráže a vyslal hlídky, aby zjistili, co se děje v Dol Gulduru. Skřeti se tam přemnožili jako hmyz a dál plenili hvozd. Když to král zjistil, dal svolat lid na nádvoří a pronesl řeč o tom, že si uvědomil, že nečinnost nic neřeší a že se nechce rozhodovat, jestli chránit hvozd nebo lid. Vyhlásil, že každý, kdo chce bojovat proti skřetímu drancování se může hlásit v kasárnách. Všichni byli nadšení. A zásluhy připsal vám, má paní. Nevím, co jste mu řekla, ale konečně se můžeme bránit." Raniel sám jen těžko skrýval míru svého nadšení.

Tauriel na něj zírala a přemýšlela nad vším, co králi řekla. Posmutněla. Ano, zabralo to, ale teď se cítila špatně. Nazvala ho zbabělcem, který si korunu nezaslouží, což by možná byla pravda, kdyby jí nevyslechl, ale on si její rady vzal k srdci, zařídil se podle tužeb lidu a navíc jí ještě zachránil. Cítila se tak zle, že se jí z toho udělalo fyzicky nevolno. Raniel si toho okamžitě všiml a přestal se usmívat.
,,Je vám dobře, má paní? Vydržte, skočím pro madam Astoru, pomůže vám." vyhrkl, ale Tauriel ho opět zarazila.
,,Ne! Pomoz mi vstát. Musím za králem." řekla a posadila se.
,,Má paní, to není dobrý nápad. Sotva jste se probrala, nemáte dost sil-"
,,Já tě prosím, Ranieli, odveď mě za králem." utnula jeho protesty a nechala se jím podepřít.
,,Ano, má paní." podřídil se Raniel, jakoby úplně zapomněl na své povýšení.

Prvních pár kroků bylo opravdu těžkých. Nohy měla slabé a ztuhlé a v oblasti stále nezhojeného zranění jí vystřelovala bolest. Překonala to a vydala se s Ranielem na cestu z domu léčení až do králových komnat v nejvyšších patrech paláce. Byl už večer a s každým dalším namáhavým krokem se jí na mysl vkrádala myšlenka, že to přeci jen nebyl nejlepší nápad, ale čím dál došli, tím spíš se nechtěla vracet. Rozmýšlela, co mu řekne. Chtěla se omluvit, ale nemohla přijít na správná slova.
Když zastavili před vyřezávanými dveřmi, musela doufat, že neztratí řeč. Pustila se Raniela, aby v noční košili působila alespoň trochu důstojně. Nervózně zaklepala. Neuvědomila si, jak hrozně neupraveně musí vypadat po týdnu v posteli a stihla se zastydět ještě předtím, než se ozvalo vyzvání ke vstupu.