14) Do dna!

77 8 4
                                    

Uplynuly tři dny. Elf se hojil rychle a bez komplikací. Už si mohli být jistí, že infekce nehrozí, zato vyvstal jiný problém. Nebylo, co jíst. Dokonce už ani zvířata neopouštěla své nory. Aragorn proto přišel s řešením. Prošel zdejší kraj křížem krážem a věděl o malé vesničce den cesty na východ. Šlo o útočiště pro hraničáře, neboť šlo o zbytky dúnadánské kolonie. Na území Arnoru bylo takových míst víc, ale tohle bylo nejblíž a Aragorn to tam znal.
Bylo to poblíž zříceniny pevnosti Fornost Erain, která se na začátku tohoto věku stala hlavním městem jednoho ze tří samostatných království, na která se Arnor rozpadl. Ve válce s Čarodějnickou říší Angmar nakonec padla a byla obsazena zlem. Po porážce Angmaru nebyla nikdy znovu obnovena, nyní je známa spíše pod názvem Hráz mrtvých a kromě hraničářů se jí každý raději obloukem vyhne ve strachu, že je prokletá.

,,Vážně je to dobrý nápad?" ptal se Legolas skepticky.
,,Raději bys zemřel hladem, než abys mi věřil?" pousmál se Aragorn.
,,Nepochybuji o tom, že tebe tam přivítají, jsi jejich hrdina. Ale co vím, někteří lidé nemají elfy v oblibě. Tací, co nás znají jen z doslechu, mají strach z neznámého." povzdechl si princ.
,,Neměj obavy. V těchto krajích všichni vědí, že elfové jsou spojenci. Spojuje nás nenávist ke skřetům. Je pravda, že většina místních nikdy na vlastní oči nespatří ani krásu Roklinky, ale o elfské moudrosti povědomí mají. Navíc jsi můj přítel a rovněž hrdina. Budou o tobě skládat písně, uvidíš." usmál se mladík. Legolasovi se trochu ulevilo, ale stejně zůstal nervózní po celý zbytek cesty. Samo sebou by to na něm nikdo nepoznal, jeho královské vychování bylo v tomto ohledu velmi striktní.

Na místo dorazili se soumrakem. Opravdu nešlo o žádnou velkou vesnici, jen pár dřevěných domů. Několik málo z nich mělo sice kamenné základy, ale Legolasovu elfskému nosu neunikl všudypřítomný zápach plísně a rozkladu dřeva. Takový odér vždy potrápil jeho elfské cítění. Nesnášel, když se se dřevem zacházelo nedobře, zvláště pak pocházelo-li z dobrých stromů, které mají vždy co šeptat větru. Záhy však usoudil, že tento chudý lid si zaslouží jeho shovívavost. Přeci jen se zdálo, že nic jiného než chatrnou střechu nad hlavou ani nemají. Tady v údolí se koneckonců nebylo čemu divit, že dřevo chátrá, vlhko tu bylo po celý rok.
Těch pár vesničanů, kteří zaregistrovali jejich příchod, mu nevěnovalo v podstatě žádnou pozornost, protože zůstával ve skrytu za Aragornem s tmavozelenou kápí, která mu zakrývala jak tvář, tak celkově jeho majestátní elfské vzezření, včetně nepřehlédnutelných zlatých vlasů. Vskutku mu neunikl ani jediný zářivý pramínek jeho hedvábné chlouby, který by zajisté i v tom houstnoucím šeru zářil jako poslední zpozdilý paprsek slunečního světla.

,,Rád tě opět vidím, příteli." oslovil Aragorna muž v letech, kterému tuhý život zanechal na tvářích hluboké vrásky a v tmavých vlasech mnoho šedin. Jeho oči byly světaznalé, ale přeci v nich zbylo cosi z mladické jiskry, alespoň, když se díval na Aragorna. To doplňoval vlídný úsměv na popraskaných bledých rtech.
,,Nápodobně, Alecu." hraničář mu potěšený úsměv oplatil s letmým stiskem jeho ramene. To už ale jeho pátravý pohled zabloudil zpět k Legolasovi.
,,Chci ti někoho představit." řekl a pobídl elfa, aby přistoupil blíž. Ten udělal dva kroky a vyměnil si pohled nejprve s Aragornem a pak s cizincem, přičemž si sňal kápi.
,,To je Legolas z Temného hvozdu, princ Lesní říše. Legolasi, to je můj dobrý přítel Alec, hraničář ve výslužbě." muž zůstal klidný, jistě neviděl elfa poprvé.
,,Potěšení na mé straně, chlapče." nabídl mu ruku, s malým, lehce domýšlivým úsměvem, nehledě na čumily kolem, kteří si na elfa ukazovali. Legolasovi se zvedl jeden koutek a ačkoliv to elfové nedělali, potřásl Alecovi rukou, tušíc v jeho projevu přátelskou provokaci, zvláště pak v oslovení.

,,Také mne těší. Aragornův přítel je i mým přítelem. Takže další Dúnadán? Pověz, kolik ti je let, smím-li se zeptat?" otázal se elf. Alec se napřímil a v pohledu se mu zračila prozíravost a pobavení, protože správně tušil, kam ta otázka směřuje.
,,Tyhle staré oči už viděly bezmála sto šedesát tři zim jako je tato a s každou další doufám, že nebude mou poslední." řekl klidně.
,,To už je úctyhodný věk na člověka, že? A troufneš si hádat, kolik zim jsem viděl já?" Nejspíš se v něm ozvalo něco z jeho otce, protože se při těch slovech neubránil samolibému úšklebku, který naštěstí Aleca nijak neurážel.
,,Podle tváře bych soudil sotva dvacet, ale protože jsi elf, bude to jistě mnohem víc." prohlásil diplomaticky.
,,A kolik je tvůj tip?" culil se Legolas a oči mu zářily. Alec si zamyšleně promnul vous.
,,Hm... jsi drzý, ale také klidný. Rozvážně volíš svá slova a tvé oči jsou moudré. Mohlo by to být proto, že jsi princ, ale jistě jsi toho hodně viděl... nejméně pět století." řekl nakonec a jen těžko skrýval zvědavost, kterou v něm elf vzbuzoval.

Osud nepotřebuje důvod... (Hobit ff)Kde žijí příběhy. Začni objevovat