Úsměv, pane kapitáne!

27 - Hádka

Pohled Jirky

Tohle jsem zvoral.

S Astrid jsem si nestihl promluvit, jelikož mě hned po mé větě odvolal trenér na poslední tréninkový cvičení. Doufal jsem, že ji zastihnu pak někde v hale, ale nikde nebyla k nalezení. Rychle jsem se osprchoval a když jsme jeli na hotel, napadlo mě, že by mohla být ve svým pokoji.

Naštěstí jsem měl pravdu. Tentokrát na mě nezavolala, abych šel dál, ale po nějaké chvíli, kdy jsem na dveře klepal už počtvrtý, mi sama otevřela. Ve tváři měla výraz, ze kterého jsem cítil, že mnou opovrhuje.

„Můžeš mi to nějak vysvětlit?" začala sama, jakmile jsem zabouchl dveře. „Jak jako že Hamasovi není jedno, že mezi náma něco je?"

Povzdechl jsem si a přemýšlel, odkud mám to vysvětlování vzít. „Asi bych ti předně měl říct, že o nás ještě neví," snažil jsem se to nějak začít, ale ona mě ihned přerušila.

„To mi je jedno," řekla a rozhodila rukama, „ale já se tě ptám, proč by se o nás měl zajímat."

Pokrčil jsem rameny. Věděl jsem, že teď už svýho spoluhráče prásknout musím. „Protože ses mu taky líbila," dostal jsem ze sebe.

Astrid chvíli mlčky stála. „Myslela jsem, že ty jeho poznámky jsou nějaká normální forma komunikace," šeptla a na chvíli zavřela oči. „To jsem si měla asi uvědomit. Ale jak to víš ty?"

S tou otázkou oči zase otevřela a upřela je na mě. Její modré oči mě pohlcovaly, jako bych se topil v nějakém švédském jezeře.

„Víš," zakoktal jsem, „já, teda my, my se o tom... My se o tom bavili. Že se mu líbíš."

Astrid na mě vytřeštila oči. „A to kdy, proboha?" vyřkla poněkud překvapeně.

„Já nevím," pokrčil jsem rameny, „někdy na začátku, když jsme sem přijeli. Hrozně ses mu líbila, tak tě nějak zkoušel sbalit, ale tys ho odmítala, takže-"

„Takže ses chopil příležitosti ty," dokončila větu Astrid.

„Astrid, takhle to přece nemůžeš-"

„To jste o mě hráli nějakou hru? Jako kdo tu bloncku sbalí první?" vyštěkla na mě.

„To není pravda!" ohradil jsem se, také jsem zvýšil hlas. „To, že ses líbila Hamasovi, jsem zjistil až potom, co jsem si to samý uvědomil já!"

Stáli jsme proti sobě, hleděli na sebe beze slov. Cítil jsem, jak se ve mně hromadí vztek. Jak si něco takovýho vůbec mohla myslet?

„Astrid," oslovil jsem ji, už tišším hlasem, „nikdy bych o tebe nehrál žádnou hru. Na to si tě moc vážím a chci, abychom spolu byli šťastní. Zamiloval jsem se do tebe už při tom prvním focení a na nějakýho Hamase jsem tehdy neměl ani pomyšlení. Prosím, věř mi."

Vzal jsem ji za ruku a pohladil její dlaň. Dívala se na naše spojené ruce, jenže po chvilce ucukla.

„Nech mě teď chvíli bejt," zašeptala s očima plnýma slz.