Dvě marná slova utonulá v pěně
se valí hřmotem vlna za vlnou
a tříští do skal, bouří bezozvěně,
vstříc útesům, jež vždy je rozetnou.
I v šumu ticha tuším výkřik hromu,
když v agonii postrádám svůj hlas.
A mlčím strmě. Spílat? Není komu.
Jen v sobě sama - živlům napospas.
A úder blesku náhle do hladiny,
mi velí svoje neodvratné: „Teď!"
Mnou příliv vzdouvá silou spoluviny.
Mnou vítr kvílí jasnou odpověď.
YOU ARE READING
(S)hluky slov
PoetryObčas si pokoutně škrábu ty svoje odrhovačky - vlastně od dob, kdy jsem se naučila psát a začala psát, abych se stále znovu, zase a zas učila psát. Snad se to jednou konečně naučím. A co sepsáno bylo, tak v pár vzorcích dávám k nahlédnutí. Snad něko...
