Jeden z nejujetějších nápadů, jež se mu zrodil v hlavě, způsobí takové následky, ze kterých doteď mrazí. Nápad, který odstartuje vlnu strachu. Jejich stupiditě pouze nepředčí, že svůj plán má dlouho připraven. Od A až po Z.
Lee Minho | Stray Kids
...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Vzal do rukou rukavice, které uviděl na konferenčním stole, nasadil si je a rychlým krokem se rozešel do Allenova pokoje. Naprosto ignoroval ten fakt, že na gauči leží naprosto zkrvavené tělo člověka, který se ještě před deseti minutami mohl titulovat jeho kamarádem.
Procházel jeho naprosto precizně uklizeným pokojem, mohl prošmejdit cokoli, nikde nebyla ani lehká vrstva prachu. Allen si vždy na úklidu dával záležet. Jeho byt byl jeho královstvím... až doposud. Nyní je to maximálně jeho hrobkou, kde se bude kazit, dokud se po něm nebude někdo shánět. Jak idylické. Jak smutné.
Na posteli ležela kniha. Ozdobena růžovými obrazci a jaksi nadhozenou tematikou optimismu, ve středu bylo pouze jedno písmeno: M.
Minho nad tímto údivem lehce nadzvedl obočí a knihu vzal do ruky. Že by tahle ozdoba byla darem pro něho? Nebo, je tu snad ještě někdo jiný s takovým jménem, kdo v jeho životě figuroval?
Nad svou myšlenkou pokrčil rameny. Jeho zdánlivý úšklebek se však z obličeje vytratil, když uviděl úvodní stranu. Byla tam jeho fotka. Lee Minho byl ten, jež figuroval tomuto příběhu. Byl jeho hlavním hrdinou. Hlavní hrdina, jenž zabil svého obdivovatele.
"Lee Minho (25.10.1998)" stálo na úvodním listu. Sám tomu nemohl uvěřit. Při pohledu na datum v pravém rohu se přesvědčil o faktu, že jeho zdánlivá obsese trvala čtvrtým rokem. S pokrčeným obočím přetočil na další stránku. To se ovšem ukázalo jako chyba. Před jeho tmavě hnědýma očima se naskytla doslova slohová práce. Slohová práce o tom, jaký hlubší cit Allen k Minhovi měl.
"Už když jsme se seznámili, se ve mně začalo něco jaksi divně hýbat, jako roj motýlů, jež mi poletoval v břiše. Byl pro mě dokonalý. Zdál se tak klidný. Jeho profesionalita se mnou naprosto házela. Je to tak doteď. I když vím, že jeho srdce patří jinému, bojuji o jeho pozornost. Chci se pro jednou cítit jako Jisung- asi možná lepší, že jsem tě odkrágloval." šeptal si pro sebe Minho, čtouc si nekonečný text, vyznávajíc city na jeho osobu. Jeho vyznání ho absolutně nezajímalo. Vřelo to v něm jen z laického důvodu, že se jeho obličej vyjímal někde jinde, než by doopravdy měl.
Knihu schoval do brašny, nakráčel si to do obýváku a s úšklebkem si prohlédl jeho mrtvého společníka, jež se začal dostávat do procesu rozkladu. Pomalu k němu přišel a s nechutnou grimasou se k němu naklonil. Rukou, obalenou v rukavici ho pleskl přes jednu tvář, přičemž tiše vyřkl: ,, Tohle tě přišlo hodně draho... tvůj deníček si vezmu, s milým dovolením.".
***
,, Minho? Kde jsi byl celý den?" usedl k němu na postel Jisung a pohlédl mu do tváře. Snažil se chovat jako ideální přítel na úrovni. Bez jakékoli viny a předsudků. Svou ruku přesunul na stehno staršího, po kterém ho začal konejšivě hladit.
Hnědovlásek k němu zvedl pohled a lehce se usmál, přičemž si ho stáhl blíže k sobě. Touživ po jeho doteku, se na mladšího natulil a zavřel oči. S mírným povzdechem vdechl jeho osobitou vůni. Jeho náruč mu dodávala energii, po které vždy prahl.
