Píseň duše✓|²⁰²³

XII.

Mariana

Po mé nedávné půtce v lese se můj život opět vrátil do svých původních zajetých kolejí. Tedy téměř.

Dříve jsem v sobě nesla domněnky obyčejného hodného děvčete žijící si svůj normální život jako dalších sedm miliard lidí tam venku. Nyní tomu všemu bylo jinak a v mém nitru právě teď vládl strach a zmatek, protože jsem nevěděla, kdo doopravdy jsem, a jaký byl můj potenciál. To vše se změnilo s onou záhadnou léčivou energií, která se u mě objevila teprve nedávno. Místo odpovědi ve mě zanechala právě zmíněný strach, chaos a nevědomí o mém skutečném vědomí.

Tu odpověď jsem musela i když chtě, nechtě, najít. Nebo jsem si to jen nechtěla přiznat? To ví jedině Bůh.

,,Čas stejně vše odhalí," říkávala mi dost často má babička.

,,I když se snažíš utéct před realitou, utíkáš jen sama před sebou,"

Mýlila se ona nebo jsem si to opravdu nechtěla přiznat?

*

To odpoledne jsem měla namířeno ke své sousedce, protože mě zajímalo, zda se zdravotní stav Ťapky konečně o trochu zlepšil. Margot byla léta naší rodinnou známou a sousedkou, byl to neuvěřitelně milý a laskavý člověk a stejně, jako všichni ostatní, tak ani s Margot se život nemazlil. Na dlouhou dobu po ní nebylo ani vidu ani slechu, Elisabeth, její jediná dcera na ten čas odjela k příbuzným do Tábora a Margot zůstala v Písku sama. Po nějaké době roztáhla křídla a vylétla z hnízda, ten den se stavila u nás na kafi, já tou dobou byla ve škole. Můj otec s ní hodně kamarádil a vždy tu byli jeden pro druhého.

I její dcera se po nějaké době vrátila zpět domů, údajně odjela, protože se nechtěla vystavit stresovým situacím, které si v rodině řešili.

,,Tak co? Jak je na tom?" Tázala jsem se oné ženy, zatímco jsme seděly u stolku v jídelně a upíjely čaj. Na moment zaváhala, poté se usmála, jakoby ji spadl obrovský kámen ze srdce.

,,Víš, Eliška má Ťapku hrozně ráda a už jen zmínka o útratě by ji dost zničila," Když jsem tam ten den přišla, vypadala na tom opravdu zle. A pak to všechno přišlo samo, stačil pouhý dotek a Ťapce, jakoby se nikdy předtím nic nestalo. Nejhorší na tom všem bylo to, že jsem to opravdu viděla. Viděla jsem její minulost a její zdravotní stav opravdu souvisel s jejím věkem. Mají ji už nějaký ten rok a je to jejich rodinný mazlík. Má se u nich opravdu dobře a je vidět, že je to zvíře opravdu v dobrých rukou, prostě, dostává se jí vše, co potřebuje. Domů jsem odcházela se smíšenými pocity.

Eliška krátce poté vešla i s Ťapkou v náručí do místnosti, pozdravila a Ťapku po momentě opatrně položila na zem, aby se trochu proběhla. Margot se na moment pohoršila.

,,To jsi neměla dělat," pronesla stejně tak pohoršeně směrem k Elišce, ta hodila nechápavý výraz.

,,Proč ne? Mami, je tam zavřená celý den a potřebovala se trochu proběhnout," obhájila se ona blonďatá dívka stále stojící na prahu dveří, poté přešla blíže k našemu stolu

,,Vždyť víš, že utíká. Je to potvora,"

Pak, jakoby pochopila s ,,no jo no" výrazem v obličeji.

,,Jdu ji najít a chytit,"

Krátce na to se dlouho nic nedělo a i nadále vedla rozhovor s Margot, když v tom přiběhla Eliška se zděšeným výrazem.

,,Utekla!"

No doprkýnka.

,,Vidíš, já ti říkala, že uteče,"

Takže kafe muselo počkat. Celá rodina, včetně mě, vyrazili hledat zatoulanou Ťapku.

Hledala jsem ji opravdu všude, až mě stopy osudu zavedly do mé práce. Ale bylo to poslední místo v ulici, kam se nikdo nedíval. Naštěstí se v provozu nikdo nenacházel, takže jsem nepřitáhla nežádoucí pozornost. A upřímně jsem o to ani nestála.

Proběhla jsem toalety, nenápadně se mrkla za bar, staff, kam chodíme na pauzy. Nikde nic.

Poté jsem po starých dřevěných schodech vystoupala na půdu. Vnitřní pocit ve mě sílil a já začínala nabírat dojmu, že mě sem přeci jen něco přitahuje. Opatrně jsem otevřela dvířka a já vstoupila do podkroví. Panovalo tu především šero, chomáče prachu se táhly, kam až mé oko dohlédlo, povalovaly se tu staré krabice a použitý nábytek, zjevně určený k likvidaci.

Vypadalo to tady...

Úplně přesně jako tuhle v tom snu. Ano, už jsem možná někde zmínila, že tu ten barák stojí od dob války. Takže bych se nedivila, kdybych tu našla nějaké dobové fotografie či jiné další předměty. Cítila jsem opravdu zvláštní pocity, opravdu, jako bych tu už někdy předtím byla, i když naprosto poprvé.

Takovým stavům se říká dejavu. A já ho zažívala.

Táhlo mě to k těm krabicím. Hnala mě neskutečná touha ty krabice otevřít a zjistit, co tak cenného se tam asi ukrývá. Ale druhá část mě mi říkala, abych se o to raději nepokoušela, že mi to přece nepatří. Nakonec jsem obavy hodila za hlavu a nějaká Ťapka šla mimo mě.

V tranzu jsem ani nezaznamenala blížící se kroky za mými zády. Ano, zůstala jsem v šoku z toho, co jsem v nich objevila.

Myslím, že mi má babička co vysvětlovat.

__________________________________________

Už se to pomalu začíná rozmotávat🤞 přeji všem pěkný víkend. ❤️

-StephanyeH