Píseň duše✓|²⁰²³

XIII.

Mariana

Jakmile jsem otevřela staré, polorozpadlé krabice a koutkem oka nahlédla do jakéhosi rodinného alba, zůstala jsem v šoku.

Z toho údivu jsem ani nepostřehla osobu stojící za mými zády.

,,Původně jsme sem přišli pro králíka, ale tohle zajímá i mě," hlesla udivená Eliška a dál jsme sledovaly postavy na těch prastarých, místy propálených fotografiích. Na jedné z nich se nacházela moje babička, tehdy jí mohlo být něco málo přes třicet a po jejím boku stála drobná dívka s dlouhými vlasy a pihy v obličeji. Obě dvě se tvářily celkem spokojeně. Fotografie byla pořízena přesně v tomhle domě. Ženy se nacházely v místě, kde se dnes nachází bar, tehdy to byla velká předsíň plná polic s knihami a starým nábytkem odpovídající té době.

,,Ale ta holka, ta," Eliška se na moment odmlčela a já ji onu fotografii opatrně vložila do rukou, aby si ji i ona pečlivě prohlédla.

,,Ta ti je tak podobná Merry," hlesla se zatajeným dechem a mě už víc brada spadnout nemohla. Měla pravdu, byla mi hodně podobná.

Mně se hlavou honila jediná otázka. Co tyhle fotky dělaly tady na půdě a ne u nás doma?

,,Sakra," to byla momentálně jediná odpověď, která ze mě vylezla. Ne, tohle opravdu není náhoda, to musí mít vysvětlení. Zrovna tak, jako má záhadná léčivá energie. Určitě to muselo mít nějakou spojitost. Všechno, i ta věc s Matyasem, protože nikdy se nic neděje náhodou.

Zanedlouho se ozvala Eliška i s Ťapinou.

,,Schválně jsi sem nezaběhla," prskla jsem rozmrzele po tom zvířeti. Králík jen spokojeně zavrtěl čumáčkem a schoulil se víc ke své paničce do náruče.

,,Ona za to nemůže," zahihňala se Eliška a já ji probodla kamenným pohledem.

Tak určitě.

,,No jasně. V ulici je stovka dalších domů a ona se ,,náhodně" rozhodne zalézt na půdu přímo do mojí práce,"

,,Náhodně,"

Poté jsem své prsty sevřela v uvozovky a Eliška zmlkla. Jistě k tomu neměla další svůj komentář. Ne, ten králík to prostě udělal schválně.

,,Ty seš tvrdohlavá," usmála se nakonec.

,,Čert ví, co sem to zvíře dotáhlo,"

,,Nikdo tady z nás za to odpovědnost nenese, prostě se to stalo, tak už pojďme než nás tu najde někdo další a označí nás za nežádoucí osoby,"  poté do mě žďuchla s těmito slovy a odebrala se ke dvířkům.

,,Nežádoucí bys tu byla ty, já tady pracuji,"

,,Ačkoli je fakt, že bych tu v době svého volna neměla co pohledávat," zasměju se nakonec také. Popadla jsem ono zmíněné album a z toho baráku okamžitě, bez váhání, odešla.

*

To odpoledne se počasí pěkně pokazilo, začal foukat studený vítr a šedé mraky se stáčely kolem dokola.

To určitě něco přitáhne, prskla jsem si v duchu při pohledu na ošklivě vypadající nebe.

Poté se i se záhadnými fotografiemi sebrala za mou babičkou do vedlejší místnosti. Bez váhání jsem ono album s několika fotkami postavila na stůl před ní, na vteřinu pohlédla na ono album, pak zpět na televizi. Až i jí samotné nakonec došlo, že tohle si zaslouží daleko více pozornosti než zprávy na Nově.

,,Proboha!" Vyhrkla udiveně s pohledem přišpendleným k albu, a pak mi pohlédla do tváře. V těch jejich se odrážely obavy a poté údiv.

,,Kde jsi to probůh našla?" Tázala se mě nakonec, zatímco si prohlížela ty fotky.

,,No víš hledaly jsme se sousedkou zatoulané zvíře a náhodně o to album zakopla na ulici," snažila jsem se zavtipkovat, ale spíš mě zajímalo vysvětlení. Neměla jsem čas ani náladu na sarkastické vtípky.

,,Už je to léta. Nepamatuju si, že bychom doma něco takového měli," hlesla, zatímco si jednou dlaní starostlivě mnula čelo.

,,Tohle," ukázala jsem prstem na ten obrázek.

,, Tohle vím, že jsi ty, ale zajímá mě ta žena vedle tebe,"

,,Tohle nooo," na sekundu znejistila, poté začala se svým vyprávěním.

,,Tohle byla má dcera Merry," tak moment? Vždycky jsem si myslela, že má babička jen jednu dceru. Mojí mámu a ta se té holce nepodobá ani trošku. Něco mi tu nesedělo. Naštěstí pokračovala, třeba mi odpoví na otázky, které se mi honily v hlavě.

,,Byla, ještě před Němci. Žili jsme tady, v místě, kam dnes chodíš do práce, v roce čtyřicet dva přišli a Merry mi doteď, z neznámých důvodů sebrali a odvezli do říše. Já ji od té doby už nikdy neviděla. V Písku jsem zůstala sama, ona se už nikdy nevrátila. Jen Bůh ví, co se s ní tehdy stalo. Pamatuju si, že i u mé sousedky tehdy zaklepalo gestapo. V té době všechno bylo vzhůru nohama."

,,No, a pak jsem po válce poznala vašeho dědečka a znovu se provdala, poté se narodila tvá matka. O Merry jsem nevěděla vůbec nic. Žádné zprávy, prostě nic. Matka zná celý příběh, proto ti dala jméno Merry, když ses narodila. Jste si hodně podobné." Po krátké odmlce jsem si všimla babiččina smutku. To jsem přehnala. Neměla jsem takhle vyjet, byla jsem si vědoma, že ji ty vzpomínky hodně ranily.

,,Merry byla výjimečné děvče s výjimečnými léčitelskými schopnostmi, možná proto si ji tehdá skopčáci odvezli," pokračovala i nadále a po slově ,,léčitelské" se mi zastavilo srdce. Ne, tohle už se nedalo poslouchat. Z nějakých neznámých důvodů mi to trhalo uši a mě se nabízela jednoduchá myšlenka, pro někoho možná nesmysl, ale pro mě nikoli.

Takže já jsem v minulém životě byla někdo, kdo nesl léčivé schopnosti? Když je mám i v současném životě? Odpovídalo by také to, že jsem té dívce hrozně podobná a to, že jsem se v současném životě narodila znovu do téhle rodiny, jenže proč?

Ne, to prostě nemohla být náhoda.

___________________________________________

Hou hou, dvě kapitoly v jeden den po sobě! To se mi opravdu dlouho nestalo😁😁