Algol - na křídlech Azraela

Kapitola šestá

Místo: Las Angeles, Nevada, USA
Čas: někdy v budoucnosti

„Ne!" vyslovila rázně.

„Jak to myslíš, že ne?" S obdobným důrazem odpověděl Filip. Tu její povýšenost dokonale nesnášel.

„Tak jak to říkám. Ne," klesla Kao hlasem, či spíš nechala jeho intonaci tvrdě dopadnout a tím definitivně odsoudila k zániku všechny Filipovi pracně zařizované plány.

„Žertuješ? Tohle je Španělská jízda," zíral vlastně šokovaně do tmavých očí asiatky ve středních letech sedící v původně otcově kancelářské židli potaženém pravou tmavohnědou kůží za znovu otcovým starožitným pracovním stolem z leštěného ebenu, až příliš dlouho zabydlená jak jinak než opět v otcově kanceláři. Filip před ní byl nucen tak jako vždy stát a jako pokaždé si připadal, že se musí z čehosi zodpovídat. Nicméně toto nebylo to nejhorší. Od doby, kdy si poprvé nakráčela do galerie a oznámila, že ji posílá majitel, tak mu zamítla kde jaký nápad. Tentokrát už byl ovšem přímo vytočený do běla.

„Nevím čemu na tom slově nerozumíš. Ne se skládá ze dvou písmen - N, což je souhláska, a E coby samohlásky. V celkovém souhrnu znamená negaci čili zamítnutí tvého návrhu. Žádní koně na festivalu nebudou. Pokud se ti to nelíbí, tak si můžeš jít stěžovat třeba na vrátnici." Toto říkala velmi ráda a často – respektive jej tím slušně posílala do háje. Odvrátila od něj pohled. Zaměřila jej na poloprůsvitnou plochu visící nad pracovním stolem v podobě obdélníkové lehce namodralé projekce nesoucí nespočet rozličných symbolů těžko říci k čemu všemu určených programů a různých databází.

Přímo do projekce vnořila prsty se svými perfektně do téměřné špičky vybroušenými a červeným lakem zdobenými nehty. Uchopila nehmotnou ikonku textového souboru a táhlým pohybem ji přesunula z pravého spodního rohu skrze všechny ostatní zde umístěné ikony, které jí úslužně uhýbaly z cesty, rovnou do odpadkového koše.

„Počkej, ty se na to ani nepodíváš? Víš kolik mi to dalo práce sehnat všechny materiály a hlavně zařídit, aby přijeli zrovna k nám?" Kao rázným pohybem dlaně zprava k levé straně mávla přes celou plochu, čímž ji nechala jednoduše zmizet a pohodlně se usadila v křesle. Přehodila si elegantně nožku přes nožku, drobné dlaně uložila na klíně a trochu se zavrtěla v jistém nepohodlí, které pouzdrové a poněkud jí značně obepínající šaty jistě způsobovaly. Jako často byly černé barvy – jen dnes je zdobil dlouhý červený pruh začínající na levém rameni a spadající po celém jejím boku až k lemu sukně končící kdesi jen zlehka nad úrovní kolen.

„Já vím, co je Španělská jízda. Lipicáni, drezura. Velmi vzácná to zvířata. Příliš mnoho jich na světě už nezbývá. A je to jistě naprosto úchvatná podívaná, ale my pořádáme umělecký festival a ne nějaké hopsání v cirkusu. Navíc nemáme pro takové vystoupení vhodné prostory. Všude bude spoustu lidí. Za dva dny má dokonce přijet i ta delegace z Tokia. Koně jsou ohromná zvířata a umí být i nebezpeční. Takže žádní na festivalu nebudou. Prosté," pokusila se Kao uzavřít toto téma se stále stejně provokativním klidem.

Pokročil vpřed a rázným způsobem praštil dlaněmi do stolu, jak se nad ním naklonil a tím se trochu přiblížil ke ztělesnění naprosté vyrovnanosti a neústupnosti okupující jeho výsostné území. Zatnul zuby v tom návalu vzteku, který jím cloumal.

„To je blbost. Víš moc dobře, že v jižní části druhé úrovně parku je místa dost. Počítal jsem s tím už od začátku. Takže oč ti zase jde, Kao?" Ta se velmi pobaveně rozesmála, hlava jak jinak než přímo sevřená tmavými vlasy vyčesanými do pevného uzlu se jí rozpohybovala ze strany na stranu a chvíli to trvalo, než se dokázala dosmát.