Lost

Ztracená 29

Ahoj všichni!
Omlouvám se, že mi to tak trvalo, ale nějak se mi nechtělo. Takže tady je další díl. A přiznejte se. Myslel si alespoň někdo, že už je konec?

Vypravěč

V tu chvíli vítr, který se náhle vznesl, popadl prameny krvavě rudých vlasů a roznesl je do všech koutů světa.

,,Z-zbláznila ses?!" vyjekl Renji, ležící svázaný na zemi, na bělovlásku válející se na něm.

,,Zachránila jsem ti krk a ty mi budeš ještě nadávat?" zvedla se z něj Mitsuki a prudce ho šťouchla ramenem, když se on sám zvedlal - skoro stejně jako před chvílí, kdy jim nad hlavou zasvištělo ostří katany, a ona je tak pádem na tvrdou zem zachránila.

,,Krk jo, ale co moje vlasy?!" posadil se opět Renji a strčil jí svůj naštvaný obličej přímo před ten její.

,,To jsou tvoje vlasy důležitější než život?!" zavrčela a dloubla do něj opět ramenem.

,,Ta dívka je opravdu obdivuhodná," zasmál se Urahara, který již nějakou chvíli zpovzdálí sledoval, dosud nikým nezpozorován, jak se ti dva bezstarostně hádají bez ohledu na situaci. Společnost mu poskytovala pouze snědší žena s dlouhými fialovými vlasy pevně staženými do ohonu v oranžové bundě a černých legínách.

,,Neměl bys jim už konečně pomoct, Kisuke?" promluvila žena a dál sledovala, jak se ti dva dole přetlačují a nadále se hádají, zatímco ostatní jen překvapeně přihlížejí.

,,Myslím, že zatím není potřeba," uklidnil ji kloboučník. ,,Je načase zjistit, co v ní skutečně je."

Mezitím v lidském světě

,,Tak kde sakra je!" rozčiloval se Ichigo v Uraharově krámku a výhružně držel Jintu pod krkem za lem trička.

,,Říkal jsem ti, že šla domů!" snažil se chlapec vymanit ze zrzkova držení.

,,Ale tam není!" přitáhl si ho Ichigo ještě blíž k sobě. A obličejem se přiblížil těsně k němu.

,,Říkám ti, že nic nevím, ty kreténe, tak mě koukej pustit!" vrtěl sebou Jinta ještě více, jelikož se mu zrzkova těsná blízkost vůbec, ale vůbec nelíbila.

V ten okamžik se naštěstí konečně vrátil z města Tessai. ,,Nechte ho, prosím, Kurosaki-san," požádal ho ve vší slušnosti a vydal se uklidit nákup, který měl uvnitř tašek svírajících ve svých rukou.

,,Omlouvám se Tessai-san," pustil Jintu stále trochu naštvaný - možná lépe řečeno ustaraný - Ichigo, ,,Jen nemůžu najít Mitsu a... dělám si o ní trochu starosti," přiznal se přeci jen nakonec.

,,Nemusíš se o ní bát," uklidnil ho Tessai, jakmile se vrátil zpět. ,,Je sice v Soul Society, ale Urahara-san je s ní, takže bude v pořádku."

,,Tak to se mi opravdu u-" začal Ichi, než si uvědomil, co Tessai ve skutečnosti vyslovil. ,,C-cože?! V Soul Society?! S Uraharou?!" vyštěkl a nevěřícně se na muže podíval, než jako neřízená střela vystřelil kamsi pryč.

Tessai si pouze dlouze povzdechl. ,,Mám takový pocit, že tohle nedopadne zrovna moc dobře."

V Soul Society zatím stále probíhala hádka mezi Mitsuki a Renjim. K jejich smůle však právě došla vrchnímu kapitánovi trpělivost.

,,Tak a dost!" zahřměl velice rozzlobený stařík - dokonce tak moc, že se okolo něj objevila rudá záře, kterou vyvolala síla jeho reiatsu. ,,Dokonči to, Zaraki," rozkázal.

,,To bych udělal i bez vašeho svolení," zašklebil se hromotluk a přistoupil blíže k naší dvojici. ,,Jsem opravdu nadšený, že jste se dokázali vyhnout, něco takového jsem rozhodně nečekal. Tentokrát ale nevyváznete!" rozesmál se děsivým smíchem a svou svalnatou ruku se zubatou katanou zvedl vysoko nad hlavu, připraven k dalšímu útoku.

Padající ostří katany nabralo znovu na rychlosti a obalila ho zlatá aura reiatsu, stejně tak i Zarakiho samotného. Renji i Mitsuki se od sebe na poslední chvíli odtáhli, a tak je čepel nestačila zasáhnout přímo, přesto byla tlaková vlna vyvolaná dopadem tak silná, že je oba vymrštila o několik metrů dál.

Mitsu se hlasitě rozkašlala a snažila se postavit na nohy. Díky svázaným rukám však spadla zpět do zvířeného prachu. Jakmile oblak prachu opadl a jí se konečně podařilo dostat na nohy, spatřila něco, co ji zcela ochromilo - na místě, kam dopadlo ostří meče, zela snad půl metru široká a několik metrů dlouhá puklina, která oddělovala prostor mezi ní a Renjim, který se s obtížemi zvedal ze země.

,,Renji," vydechla, jakmile si všimla zkrvavených obvazů, které naznačovali, že se jeho rány opět otevřeli. Klopýtavou chůzí se tedy bez sebemenšího zaváhání vydala přímo k němu. Nebyla ovšem jediná - i shinigami, jenž byl jejich protivníkem, mířil jeho směrem.

Bělovláska tedy přidala do kroku, aby k shinigamimu, který ji nejednou zachránil život, dorazila co nejdřív. V samém spěchu však klopýtla a volným pádem se sesunula k zemi. Zkusila tedy dostat ze svých zápěstí ta otravná pouta, která jí bránila v normálním pohybu. Ta po chvíli skutečně povolila. Mitsu se rychle zvedla ze země a vyrazila Renjimu na pomoc. Zaraki byl však bohužel už úplně u něj.

Renji už stál také konečně na nohou. Jeho dlouhé rudé vlasy, slepené krví z rány na hlavě, kterou mu patrně způsobila nárazová vlna z předchozího útoku, mu zakrývaly oči, kterými hleděl na svého soupeře s rukama stále svázanýma za zády.

,,Ne!" vykřikla bělovláska a rozběhla se, když Zarakiho ruka opsala půlkruh připravena k dalšímu zásahu. Renji byl tedy opět vystaven nebezpečnému ostří, které lačnilo po jeho životě. Její nohy se však rozhodli ji v tom nejméně vhodném okamžiku zradit a Mitsu se tak ocitla, již po několikáté, zpět na tvrdé zemi. Pokusila se sice zvednout, ale jakmile prudce pohnula levou nohou, jejím tělem projela ostrá bolest vycházející z kotníku. ,,Ksooo!" zaklela se slzami v očích a snažila se postavit na bolavou nohu, avšak neúspěšně - místo toho opět pouze upadla do prachu.

Mitsuki

To se mi snad jen zdá! zanadávala jsem a po tváři si nechala stéct několik hořkých slz bolesti. Proč? Proč jsem takový slaboch? ptala jsem se sama sebe doufaje, že na tuto otázku naleznu odpověď - bylo to však marné.

Už od mala jsem nesnášela bolest a byla jsem schopná udělat cokoli pro to, abych se jí vyhnula - tohle byl skutečný důvod, proč jsem se vždy bojům do jisté míry vyhýbala. Problém však byl dědeček, který trval na tom, že se naučit bojovat musím, a tak jsem tedy přistoupila na jeho tréninkové metody, které nebyly nijak lehké - a bezbolestné už vůbec ne.

Tentokrát to však nebylo jen kvůli strachu, proč jsem na sebe byla tak naštvaná - cítila jsem se naprosto bezmocná. To ho tu po tom všem, co pro mě udělal, nechám zemřít, a pak se nechám zabít taky?! Vždyť to kvůli mně teď ani nemůže pořádně bojovat! Pohlédla jsem zoufale na rudovláska, který se již dostal z okovů a pokoušel se z posledních sil bránit a občas i zaútočit.

,,Vidíš? Říkal jsem, že jsi naprosto k ničemu," ozval se přímo přede mnou velice známý škodolibý smích.

Zatnula jsem ruce v pěst. ,,Sklapni Reii," zavrčela jsem na dotyčného a sklonila poníženě hlavu k zemi.

,,Stačí jediné slůvko," zašvitořil provokativně. Ani jsem na něj nemusela pohlédnout, abych věděla, jak se asi právě teď šklebí.

Zvedla jsem se do sedu a zaryla prsty do prachu pod sebou. Není jiná možnost, zatnula jsem čelist a setřela si slzy, než jsem dala Reiovi svou konečnou odpověď: ,,Dobře... udělej to."