Země Sarmanthaia Alineiatino

prolog

Doběhla jsem po temných studených schodech a objevila se před další kamennou místností, avšak za hnědými otevřenými dveřmi pokračovala pohozená dřevěná prkna na podlaze.
Kde se tam vzala?
Je to past?
Šlápla jsem na prkno a rychle skočila zpátky do dveří... k mému překvapení se nestalo vůbec nic, tak jsem vešla do tmavé studené místnosti a postupovala tmou.
Po pár minutách chůze jsem došla ke stěně, byla to obyčejná kamená stěna, avšak nahmatala jsem dva kameny, které se daly zatlačit do stěny.
Místnost zahučela a najednou se celá místnost osvítila ohněm z pochodní.
Za mnou se rozléhala obrovská místnost, kde uprostřed místnosti vedl červený koberec.

Tak samozřejmě, že jsem se rozhodla pokračovat po něm, co jiného mi zbývalo?

Přecházela jsem po sametovém koberci, dokud se přede mnou neobjevil obrovský kamenný památník.
Na hodně nízkém podstavci se nacházely svíčky, po deseti centimetrech se zvedl do památníku s nápisy a čísly a nahoře byla posazena socha draka a meče, na němž sedí malý pták.

Nebyla jsem schopná to rozluštit, byla to smíšenina run, římských číslic, hebrejštiny, latiny, kröneštiny,  a k mému překvapení i něčeho, co podle mého mohla být lārçhërština.

Nemohla jsem to přečíst, ale vypadalo to jako zápisky a nějaké důležité sdělení... možná to byl pouze citát, nedokážu říct, a to mě na tom rozhodilo nejvíc.

Nadechla jsem se, vydechla a obešla kamenný památník, či co to bylo a vešla do zadní části místnosti, ta byla k mému překvapení posyta mechem a na zemi rostly malé fialové houbičky, ze kterých kapala tmavě fialová hustá šťáva.

To jsou temné Chupavky. Pokud se k ním přiblížím do míst, kde zrovna roztou, tak začnou do vzduchu pouštět jejich plyny.
Snažila jsem se jim vyhýbat, už jsem byla téměř u velkých dřevěných dveřích, když v tom puff, jedna Chupavka do vzduchu hlasitě vyprskla fialový smradlavý kouř. Začala jsem pospíchat ke dveřím, když v tom jsem uslyšela, jak se šíří lavinová reakce ke mně.
,,Kašlu na to.", rozběhla jsem se ke dveřím, silou se je pokusila otevřít a když se konečně objevila dostatečná mezera na to, abych tím prošla, tak jsem vlezla dovnitř a pustila je.
Po té ohromující raně dveří jsem se ocitla na svahu do dalších schodů...
Jaká to zábava chodit po schodech, no nemám pravdu?

Šlapala jsem dolů tou největší rychlostí co jsem mohla, zároveň dostatečně rychlou na to, abych nespadla ze schodů.
Doběhla sem dolů a lehce mi podklouzly nohy, až jsem málem neudržela balanc.
Předemnou byly tři stěny a kamenné obrovské dveře.
Když jsem přišla blíže k nim, tak jsem si všimla, že na dveřích je namalovaný symbol, který jsem dost dobře znala.
Byl to kruh, v němž byl trojúhelník s kulatými cípy, kolem krku byly čtyři malé trojúhelníčky a nad tím na vrchu symbolu byla maličká tečka.

Nevěděla jsem co dělat, abych se dostala skrz ty dveře. Podívala jsem se na stěnu vedle a sundala si ze svých zad můj malý hnědý batůžek, ze kterého vytáhla malou fialovou kuličku, zapálila její cíp, položila ji ke stěně a utekla jsem si odstoupnout.

Stěna vybouchla, a strop se začal podemnou propadat.
Nezbývalo mi nic jiného, než se proměnit v ptáka a odletět, za tou otevřenou stěnou se rozsahovala již venkovní půda.
Byla tam zelená tráva, zelené stromy, modrá zatažená oblaka a klidným lesíkem jednou za čas vítr přivál malé bíložluté tečky s růžovým listím.
Avšak též jsem si všimla, že hned po vstupu je propast a kousek od ní vodopád, neměla jsem jinou možnost.

Zavřela jsem své oči, dýchla klidně a v hlavě spustila mou známou melodii, před mým zavřeným zrakem se oválo peří a než bych se nadala,vyletěla jsem do vzduchu a nechala za sebou bílá peříčka.
Vedle mě začaly padat kameny, tak jsem hned vyleťela ven a zatočila si to nad propast, kde jsem vylétla do vzduchu, abych věděla, kde jsem.

Všude jen les, až na dvě místa kouře, která se v jednom bodu míchala dohromady.
Jeden byl kouř z maličké vesničky, druhý patřil draku.