Země Sarmanthaia Alineiatino

2 Kapitola: jeden den před rozpočtem

,,Mami... Já... Já nechci zpátky."

,,Jak to myslíš, že jako nechceš zpátky? Jak si to k sakru představuješ?"

,,Mami, nemůžu prostě jít na jinou školu? Mně-"

,,Mě to nezajímá. Hele chlapečku, už ti zbývá pouze pár let a máš hotovo."

,,Ale mami, já to nevydržím, oni-"

,,No, co oni? Zase mi budeš povídat ten stupidní příběh o té šikaně? Tak já ti něco povím. Šikana je běžná skoro na každé škole, v reálném životě až s tebou budou vytírat v práci, tak to nikoho zajímat nebude."

,,A-ale já mám strach-"

,,Prosimtě, to zvládneš. I ze mě si dělali ve škole srandu a přežila jsem to."

,,Mami, oni mi ublíží-"

,,Tak se per zpátky, ne?! Co seš to za chlapa, když nejsi ani schopný se poprat? A nebreč, za chvíli půjdeš do školy."

,,A-ale-"

,,Žádný ale furt! Mazej se připravit než ten, kdo ti ublíží, budu já."

•••

Byli tři hodiny po obědě a já s rukavicemi vyléval kýble na zahradě a následně do nich znovu lil vodu a do některých z nich přidal i kapku přípravku.

Zavřel jsem boxy a otevřel box schovaný kousek blíže ke stromu.
Sledoval jsem boxík naplněný hlínou a po chvilce rozhodování jsem v něm začal hrabat rukou.
Po přehrábávaní se v hlíně a broucích jsem našel malě žebro, po chvíli i maličkou lebku se zobákem a po ní kost z nohy.

Vytáhl jsem je a skočil do práce, než padla čtvrtá hodina večerní.

Vše jsem naposledy zkontroloval a vydal se do domu, kde jsem vyhodil rukavice a šel do koupelny si umýt ručky.

,,Nicolasi?!" Zavolala na mě babička někde z domu, tak jsem pouze odvětil, že jsem na cestě a vydal se za jejím hlasem.
Seděla v obýváku na křesle a dívala se na mě.
,,Nicolasi, ty jsi takový šikovný kluk, pomůžeš mi tady s něčím?"

Přistoupil jsem k ní a všiml si, že v ruce drží malé zlaté kulaté hodinky.

,,Přestaly mi fungovat hodinky... nemohl by ses na ně podívat?"

,,Samozřejmě." Usmál jsem se na její přátelský obličej a odešel i s hodinkami do malé pracovny vzadu v zahradě.

Když jsem byl ještě malý hošík, jak mi říkával děda, pomáhal jsem dědečkovi s různými jeho koníčky či prací a učil jsem se s ním. Byl to velice šikovný a vystudovaný pán a naučil mě toho opravdu spousty. Jeden z těchto koníčků byly hodiny.

Stoupl jsem si k jednomu ze stolků a položil na něj naše hodinky.
U stolku byla otevřená kniha s návodem, jak na různé hodiny, jejich součástky, co s nimi popřípadě dělat a s pár plánky.
Všiml jsem si, že hodinky tikají, ale pak se náhodně zastaví.
Chvilku jsem si s nimi pohrával a všiml si, že místy fungují.
Podle toho, co mě učil dědeček, tohle mohlo jedině znamenat, že čepy balanční tyče jsou ohnuté... Nebo zlomené... Nebo se vlásenka otírá o jinou část hodinek...

Otevřel jsem hodinky a začal pracovat.

Natáhl jsem se pro niklovou pinzetu a pustil se do práce.
Vzal jsem pinzetu a sevřel ohnutý čep. Po chvíli jsem to už chtěl vzdát a vytáhnout nástoj pro vyrovnání čepů, když v tom... Se mi to opět nepovedlo. K mému štěstí to bylo velikostně akorát pro použití nástroje Seitz. Tak jsem to vzdal a použil onen nástroj.

Kolečko mělo na krajích malé černé díry, pod nimi různá čísla a uprostřed černé cosi držící kolečko s náhodnými zuby. Tu černou věc uprostřed drželo stříbrné plné kolo.
Kolo s ohnutým čepem jsem pustil do postupně menších drahokamů a v každém je začal lehounce narovnávat.

Po chvíli jsem měl hotovo, tak jsem hodinky hodil zpátky do původního stavu a zastrčil si je do kapsy.

Vrátil jsem se k babičce, předal jí kapesní hodinky a sedl si do zahrady na lavičku.

Připadalo mi to jako včera co zemřel dědeček. Bylo to strašné, na pohřeb jsem se nemohl dostavit a tak, místo toho abych si pamatoval pohřeb mého milovaného dědy, tak si jen pamatuju den před jeho smrtí. Vzpomínám si, jak se na mě klidně a konejšivě díval z postele. Vzpomínám si na jeho bílou pleť, propadlé oči a kruhy, co jsem u něj nikdy neviděl.
Do teď mě to lehce píchá u srdce.
Kdyby mi tenkrát matka nedala ultimátum ohledně mého chování, mohl bych tam přijít...
Roztržitě jsem se nadechl a snažil se zaposlouchat do přírody okolo...
Nešlo to.
Nešlo to za žádnou cenu.
Zítra mám jít k mámě zpátky do města...
Pocítil jsem, jak se mi pokroutil žaludek a tak jsem se vydal do lesa na procházku.