Země Sarmanthaia Alineiatino

3 kapitola: konečný den

,,Ty zkurvenej debilní hajzle, co si to o sobě kurva myslíš?!"

,,Uklidni se Heather! Jediný co děláš je, že se cpeš prášky a kašleš na tvého syna!"

,,Já, že na něj kašlu?! Říká člověk, co ani není doma! Víš, jak je těžký vychovávat toho nechutného rozmazleného spratka?!"

,,Heath-"

,,DEJ MI UŽ POKOJ!"

•••

Stál jsem v koupelně s kamením v břiše, dnes pro mě má přijet máma...
Prohrábl jsem rukou skrz mé čokoládové chaotické vlasy, opřel se o umyvadlo a intenzivně si zíral do mých kruhy obtažených očích.

Nejsem schopný se dostat zpátky, já... Já nemůžu.

Chtěl jsem utéct, schovat se... Cokoliv.

Vešel jsem do mého pokoje a vzal si můj kabát a zeleno hnědou brašnu přes rameno, do níž jsem narval pár knih, bloky a tužky.

Vyšel jsem ven, řekl babičce, že jdu na procházku a šel do lesa.

Procházel jsem se skrz stromy, dál a dál do hlubin lesa. Šel jsem z kopce do údolí dolů a od tamtud jsem pak narazil na řídkou řeku, sundal jsem si boty a ponožky, hodil si je do pravé ruky a prošel skrz řeku.
Tam jsem si sedl, pomocí ubrousku jsem si otřel boty a dal si je i s ponožkami do tašky.

Kolem mě proběhla srnka a přeskočila přes strom někam do lesa. Rozhodl jsem se jí následovat a tak jsem vyšel stejným směrem.
Samozřejmě mi utekla, ale viděl jsem, že šla bokem dál mezi stromy, tak jsem vyšel stejným směrem.
Měl jsem na výběr, buď pokračovat dál a utéct pryč to hlubin lesa nebo se vrátit do druhé hodiny zpátky a jet s mámou domů...

Nemohl jsem se upřímně rozhodnout, jsem venku pár minut a už teď v mých žilách koluje příjemný pocit svobody, nemohu odolat, ale zároveň vím, že by to byl problém, hlavně když jsem naprosto bez ničeho....

Po asi 50 minutách cesty jsem došel k malé louce obklopenou stromy. Byla tam čistá tmavě zelená tráva a uprostřed stál pouze jediný tlustý strom. Před stromem prolétl bílý motýlek a vlétl do kmenu stromu.

Popošel jsem blíž a v tom jsem si všiml, jak je strom nahnutý a dole v kmeni je malý prostor vevnitř stromu, v němž se dalo v klidu si odpočinout.
T

ohle místě se mi úchvatně líbilo, tak jsem proklouzl dovnitř, doufaje v to, že se dostanu ven a nezemřu uvnitř stromu.
Sedl jsem si a tupě se díval vzhůru, kde poletoval motýl, který následně vyletěl zpátky ven.

Možná by nebylo tak hrozné vrátit se do školy...
Jen ta myšlenka, že uvidím Simonův obličej mi způsobila v žilách stuhlou krev. Možná kdybych se popral, tak by na mě matka byla hrdá...

Pfh, copak jsi zapomněl?

...Cože?

Copak jsi zapomněl?

Už jsi se jednou ve škole postavil sám za sebe. Seřval jsi ho, hodil po něm penál a schodil mu z lavice sešity nebo jsi již na to zapomněl? Jak jsi přišel domů a pak tě matka seřvala, dokud ses nerozklepal a nezdrhl do pokoje?

...To se stalo kdy?

Ve tvých 13 letech? Bylo to proti Jeffovi, vzpomínáš?

Nevzpomínám si na útok proti němu...

Ale pamatuješ si na mámu, že?
Jak ti řekla, že nikdy nechtěla mít syna jako jsi ty?

...

...

...

Otevřel jsem oči a viděl jen tmavý dutý vnitřek stromu.
Vylezl jsem ven ze stromu a chytl si pravou ruku.
Na mé pravé ruce jsem cítil pálení škrábanců, ale moc hrozné to nebylo, tak jsem se rozhodl to ignorovat.

Nadechl jsem se nočního vzduchu a v tom mě to trklo. Byl večer.
Rozhlédl jsem se kolem sebe a na tmavou oblohu osvícenou různými tečkami nahoře. Co... Co moje máma?
Hledají mě?
Najednou se mě zmocnil smutek.
Co když mě ani nehledá?
Co babička? Musí se o mně bát.
Rozhlédl jsem se kolem.
... Nevěděl jsem, jak se dostat zpátky domů.

Povzdechl jsem si a vešel do lesa.
Zklamaně jsem se procházel skrz les, když v tom jsem si všiml, že za jedním stromem někdo stál.
Byl to vysoký bílý člověk bez oblečení a tváře, vypadalo to, jakoby mě sledoval a nehýbal se.

Přešel jsem ho obloukem, když jsem se k němu otáčel již zády, tak mu rupnul krk směrem ke mně.
Bylo to slyšet na metry, avšak se nepohnul. Toho muže jsem už hodně dlouho neviděl, avšak vím, že většinou nechodil, přesto jsem se radši rozhodl neběhat a jen rychle přejít co nejdál od toho místa.
Došel jsem k lesní cestičce, přírodně vytvořené. Byla obklopena stromy, na kterých byly vytesané různé runy svítící modrým světlem ozařující cestu.
Má zvědavost mě ovládla a tak jsem pokračoval po cestě.
Došel jsem ke konci cesty, kde svítily dvě velké pochodně a rozpínaly se na paseku, kde byl opět jeden velký, mohutný a tlustý listnatý strom uprostřed.
Ze stromu vycházel šepot, spíše uklidňující než děsivý. Neměl bych se k tomu přibližovat, opravdu neměl.
Ale přitahuje mě to k tomu.
Co je komu po tom co se mnou bude? Třeba to bude dobrá věc -
Přišel jsem ke stromu a dotkl se páky před ním, která mě pohltila do temnoty.