Badatelka

Kapitola 10

V noci se mi zdál sen.

Ve snu jsem procházela místní starožitnictví a hned se mi vnukl nápad se tam po škole s Mikem podívat. Vím, co tam chci hledat... Možná je to nejlepší místo, kde začít.

Šla jsem spát docela pozdě a celý den ve škole mě bolela hlava. Nemluvě o tom, že jsem celé hodiny soustředila na ten incident s Proroctvím.

Po škole jsem se u školního hřiště za budovou sešla s Mikem. Chytila ho za ruku a klusem ho i přes jeho nechápavé námitky táhla do starožitnictví. Ačkoliv jsou všechny obchody a podniky v Knockertownu na jednom místě v centru, Hubbernovo starožitnictví se nachází v odlehlé ulici směřující k nádraží. Vždy, když procházím kolem, se zastavím a prohlížím si malý vnořený domek s dřevěnou výlohou plnou starožitných přikrývek, stoliček, váz a houpacího koně. I dnes jsem se před vstupem zamyslela, ale protože se na mě Mike nasupeně díval, vešla jsem rychle dovnitř.

Vnitřní prostory jsou na rozdíl od výlohy tmavé a tajemné. Mírně se mi svírá žaludek, když procházím kolem nějakých zapomenutých a neidentifikovatelných artefaktů, které opotřeboval čas. Pan Hubbern, majitel starožitnictví, se po nás zvědavě podívá. "Přejete si?"

Mike se po mně podívá. "Co tady vlastně hledáme?" špitne a nervózně si pana Hubberna měří.

"Chtěla jsem se zeptat," pronesu na hlas, "jestli tady nenajdeme i něco v podobě starých knih nebo zápisníků. V knihovně jsme byli, ale tam skoro nic nebylo."

"Co konkrétně hledáte, děti?"

"Deník. Nebo dva. Budou už pár let staré, nevíme ani, jak vypadají, ale docela bychom je potřebovali najít."

Pan Hubbern se na mě zamračí. "A na co vy potřebujete něco takového?"

"Takže vy to tady máte?" zeptám se pohotově.

"Mám, když s tím nikdo nemá hloupé úmysly." Všimla jsem si, jak se na mě dívá. Jako na rozmazlenou školačku, která už neví, co by mohla dělat. Zkusím na něho zapůsobit.

"Dělám do školy projekt o historii našeho města. Docela mě to zajímá a narazila jsem na příběh, který mne velmi zaujal. Je to příběh o dost statečném muži. Psal si deník a pár úryvků z něho by do mého projektu padl jako ulitý!" Nemám ráda, když lžu.

Pan Hubbern se na mě ještě chviličku dívá a pak kývne hlavou. "Pojďte se mrknout dozadu..." Rychlými kroky jdu k němu za pokladní pult. Pan Hubbern se otočí k vitrínám za ním a jednu odsune na stranu. Za ní jakoby najednou vyrostly dřevěné dveře, otevře je a zmizí ve tmě, vzrušeně ho následuji do málo osvětlené chodby. Podívám se za sebe na Mika. Je nervózní a pořád ve střehu. Všimla jsem si, že má s sebou i svou dýku.

Chodba končí v malé místnůstce plné knih, listin a krámů. Pan Hubbern si sedne k pracovnímu stolku stojícímu uprostřed místnosti a začne prohledávat šuplata. Já a Mike si stoupneme na protější stranu stolu.

"Mám jen jeden zápisník," ozve se pan Hubbern pořád skloněný k zásuvkám. "Je asi přes tři sta let starý."

To by mohlo být ono, pomyslím si.

Pan Hubbern vytáhne z poslední zásuvky zápisník zabalený v hnědé kůži převázaný světlým provázkem. Na provázku visí cedulka ze starého papíru, když se ohnu blíž, vidím, že na papíru je číslice 1. Našli jsme to!

"Mohu?" zeptám se už s rukou nataženou k deníku, pan Hubbern přikývne. Zvednu si deník blíž k očím a Mike ke mně soustředěně nakloní hlavu. Opatrně sundám provázek a otevřu to. Text je napsaný černým inkoustem, místy jsou kaňky a rukopis je velmi úhledný. Na některých stránkách jsou i stopy vosku ze svíček, které sloužily jako osvětlení.