Nevinnost

~28~

Lilith

„Takže teď nevíš, co dělat?"

Zdvihla jsem oči, abych se mohla na Octavii podívat a mírně jsem přikývla hlavou, čímž jsem jí mlčky potvrdila její otázku.

Právě jsem jí řekla úplně všechno, co se stalo a co jsem ještě nezmínila.

Octavia si nahlas povzdechla a opřela se do lehátka, na kterém teď leží. „Upřímně," začala a nahmatala hrníček se studenou vodou. „být tebou, tak bych kašlala na svého tátu, řekla mu ať si všechny své názory strčí tam, kam slunce nesvítí a šla si vzít Rowana." Pokrčila rameny, jako by to tak bylo lehké.

Možná i je, ale ne zrovna pro mě.

Kdybych k mému otci byla tak drzá, zamkl by mě v mém pokoji a nechal by mě tam brečet jak jen dlouho vydržím.

Už jednou to udělal.

A když neudělám po jeho, udělá přesně to.

Nebo možná něco jiného. A horšího.

A i když můžu být skoro dospělá žena v jeho přítomnosti se cítím jako ta čtrnáctiletá holka, která se nezmohla nic jiného, než brečet každý večer před spaním.

Teď jsem byla já, kdo si povzdechl. Promnula jsem si oči a podívala se na vodu v bazéně, kam zrovna dopadl list z jednoho stromu.

„Zní to tak lehce." Zamumlala jsem a přitáhla si nohy k tělu.

S Rowanem jsem nepromluvila od chvíle v jeho kanceláři. Odvezl mě domů, přitiskl mi letmý polibek na rty a vysadil mě před domem se slovy, že všechno bude v pořádku.

Ale nevypadá to, že by něco mělo být v pořádku.

Nevyměnili jsem si ani žádné zprávy a žádný face time, nebo normální telefonát.

V úterý jsem mu poslala jednu zprávu. Neodpověděl na ni, ale přečetl jsi ji.

Je pátek.

Cítím se depresivně.

„Tak to udělej." Tavi pokrčila rameny a zakřenila se na mě z jejího místa.

Zatřásla jsem hlavou a odfoukla si vlasy z obličeje. „Nemůžu." Zakňučela jsem a opřela si spánek o kolena.

Chvíli mě pozorovala, v pozadí jde slyšet zpívání ptáčků a z otevřených dveří od kuchyně jde slyšet hudba a jak se Harriet směje.

Zasnoubil se.

Otec se zasnoubil se ženou, kterou jsem viděla jen párkrát. Se ženou, kterou vůbec neznám. Ani nepřijel domů, aby si o tom se mnou promluvil. Je to zvláštní, že v domě, ve kterém byl šťastný s mou matkou, je teď šťastný s někým úplně mně cizím.

„Proč bys nemohla?" Zeptala se a vytáhla své tělo do sedu. Její oči spočívají na mně a její obočí jsou stažené k sobě. „Tvůj otec ti ubližuje? Řekni to a ja zavolám polici."

Zasmála jsem se a zatřásla hlavou. „Nikdo mi neubližuje." Ujistila jsem ji.

I když mi možná jen trochu ubližuje.